Od konce na začátek

Už jsem si myslela, že mám téma porodů pro sebe vyřešené a nemá cenu se v tom pořád hrabat. Nakonec osobně s tím problém nemám, vybrala jsem si, co jsem považovala za nejlepší, a udělala bych to znova. Ale ono se ke mně pořád vrací. Vidím, že ne všichni tu možnost volby mají, a to mi prostě nedá zůstat zticha, jako naposled při čtení článku V. Jonášové Domácí porod není hrdinství. 

Já autorku v podstatě chápu. Sama porod zažila, evidentně nemá problém s důvěrou k doktorům, kterou úspěšné vyřešení komplikací pravděpodobně jen utvrdilo. Má asi pocit, že systém funguje a ráda je jeho součástí. A proč taky ne, může se chlubit nízkou úmrtností, nedávný průzkum tvrdí, že 70 % matek je spokojených, vše je, jak má být. A najednou se odkudsi (ze středověku, z jeskyní, z džungle) vyrojí bláznivé povětrnice, které odmítají spolupracovat, tváří se, že všemu rozumějí lépe a tajuplně předstírají, že dosahují stupně ženství, který ostatním uniká. Aby toho nebylo dost, tak si ještě dovolují nezodpovědně riskovat život druhých (tedy jejich dětí) jen proto, aby se prohlašovaly za hrdinky a na ostatní mohly ukazovat prstem. No vás by to nezvedlo ze židle? A tak se solidárně, jek je v naší zemi dobrým zvykem, píšou petice za záchranu těch nebožátek, která se sama nemohou bít za svá práva.

Kdyby bylo vždycky všechno tak jednoduché. Autorka přesto projeví dobrou vůli, zastánkyně domácích porodů se přece snaží respektovat. Zabrousí na online diskuze, ovšem nějaká ta agresivní tygřice na sebe nenechá dlouho čekat. Splňuje všechny podmínky: nadřazenost, kousavost, fanatičnost. Novinářce to ale nedá, ještě jeden krok obětuje. Diskutérčina kniha však žádný obrat nepřináší, jen potvrzení umocněné uraženým mateřstvím. Řekněte matce, že neměla dost odvahy, že jí něco uniká a pro dítě nechtěla udělat maximum. Že novinářka reaguje článkem, je nabíledni. 

Matka v ní zuří. Já že jsem nechtěla to nejlepší? Že jsem si chtěla něco ulehčit? To si žádá trumf nejvyšší: nejdůležitější je přece zdraví svého dítěte, tady jde filozofie stranou. Já jim dám hrdinky! Stvrzeno autoritou bílého pláště, pro punc nezaujaté odbornosti, dílu se dostane třešinky o hazardérech, bránících lékaři zachránit jim dítě. A můžeme servírovat. Nějaké drobty o špatných podmínkách v nemocnici s lehkým svědomím zapadají pod stůl. Podtrženo sečteno, fakta a zdravý rozum mluví jasně. Že ona se s tím nesnesitelně elitářským zlomkem procenta vůbec zdržuje. 

A máme to. Vám to snad není jasné? Tak ještě jednou. Vezměme to tentokrát od konce. Ona ta cesta druhým směrem často odkrývá nové průhledy. Jste těhotná. Tak výsadní chvíle. Teď nebo nikdy, nic nechcete zanedbat. Hledáte informace, hltáte, co vám příjde pod ruku. A že jich není málo. Názory odborníků, statistiky, osobní zkušenosti, každý si příjde na své. A protože jsme každý jinak založený a máme jiné potřeby a přání, vyjde nám z té záplavy vždycky jiný klíč. Troufám si však tvrdit, že naprostou většinu nás matek přesto spojuje bezmezná láska k tomu tvorečku, který je na nás závislý. Není lehké se rozhodnout, ale nikdo jiný to za nás neudělá a nikdo jiný za nás zodpovědnost nepřevezme. A že hrdinkou je každá, která na svět přivede své dítě, za jakýchkoli podmínek, je přece bez debat. Jak by se mi líbilo na tomto místě skončit nějakou poslední vzletnou větou o nejkrásnější chvíli v životě a otočit list.

Ale nemůžu. Moje cesta za tím nejlepším mě dovedla do temných vod. Potkala jsem a stále potkávám další ženy, které si odnášejí z porodu v nemocnici velice špatné vzpomínky. Naprostá většina těch, které rodily doma, k rozhodnutí dospěla na základě předchozí špatné zkušenosti osobní nebo z okolí. Je do očí bijící, že pes asi nebude zakopaný v obýváku. Stačí porovnat doporučení Světové zdravotnické organizace s běžnou porodniční praxí, tolikrát bolestně potvrzenou osobními příběhy od nás, i z mnoha dalších zemí. Ano, jsou to názory jednotlivců, ale nevytvořili jsme snad zdravotnický systém k tomu, aby sloužil nám lidem? I kdyby jediná matka nebyla u porodu respektovaná, je něco špatně. Každý příběh je jedinečný, neopakovatelný, nenapravitelný. Proto mi vadí, že v článku chybí zmínka o přílišných preventivních zákrocích, císařských řezech, omezování výkonu porodních asistentek nebo naprosto nezdůvodnitelnému oddělování dítěte od matky. Z jejich následků se některé z nás dostávají celé roky. Není fanatismus spíše zkostnatělé lpění na starých zvyklostech a nadřazeném přístupu neochotnému k jakémukoli dialogu? 

 

Troufám si tvrdit, že dokud nerespektujeme rodičky v porodnicích, není jakékoli odsuzovaní domácích porodů na místě. Proč ztrácet čas sporem o to, kdo je utlačován a kdo utlačovatel? Je s podivem, že v mnoha vyspělých zemích je domácí porod naprosto legální a akceptovaný, někde dosahuje čísel zdaleka vyšších (v Nizozemsku, kde žiju, rodí v nemocnici jen ty, které mají zdravotní komplikace, nebo si tak výslovně přejí). A jsme na začátku, když je řečeno a, neodpustím si b, vedle petice za zákaz domácích porodů existuje i jiná za jejich legalizaci a lepší postavení porodních asistentek. S přáním paní Jonášové, aby jí emoce nebránily v cestě za dalšími informacemi a pochopením, svou snahu o pohled na druhou stranu mince (prozatím?) končím. Jen dál nesouhlasme, ale braňme vzájemně svá práva na jiný názor.

Jsou hračkářství pro děti?

Vypravila jsem se do hračkářství pro nějaké dárky. Nejdřív jsem zaváhala, jestli jsem si nespletla dveře, interiér připomínal předsálí kina. Ze všech stran se na mě šklebily slavné postavičky v nadživotní velikosti. Vida, kde to všecko začíná, jdou na to od kolébky. Takřka nemožné najít nějakou anonymní hračku. Na všem musí být obrázek odkazující na nějaký film, seriál, zpěváka... Když obrázek autíčka, tak jen ta filmová. Když kočička, úlisně vtíravá Hello Kitty. Kluci mají věci modré jako Spiderman, pro holčičky je růžová Dora. Nemůžete se splést, na barbínky na sto honů upoutává zmalovaná plakátová princeznička oháknutá stejně příšerně jako panenka, kterou zálibně drží v ruce. Panenku ne, říkám si, něco tvořivějšího. Třeba korálky na navlékání? Po několikerém kroužení kolem holčičích regálů narazím na "all-in-one" sady, ve kterých je přesně odpočítaný počet korálků, správná délka provázku a nechybí samozřejmě návod na ten nejúžasnější náramek či náhrdelník. Všecko je to z aušusového a špatně vylisovaného plastu. Tak to asi taky ne. Co nějaké nádobíčko? Vaření už je asi genderově problematické, mnohem větší výběr je v dětských malovátkách, kabelkách, ozdobách a spol. Kluci mají aspoň ještě nějaké ty stavebnice, ale většinou jsou to taky krabičky s přesně odpočítanými součástkami na postavení auta, letadla či vlaku. A kde je ten merkur? O tom, že každý kousek je zabalený zvlášť a celek ještě zatavený do plastového obalu, ani nemluvím. Vydržela jsem tam asi pět minut. Nemohla jsem se zbavit dojmu formátování a vymývání mozku.

Úplně se mi vybavila pětiletá holčička, kterou jsem před pár lety hlídala ve Francii. V září listovala dětským katalogem a chlubila se mi, které hračky si zaškrtala na "ježíškovský" seznam. Celková hodnota neměla daleko k české minimální mzdě. Jaká náhoda, že většina z nich se producírovala v reklamách mezi jejími oblíbenými příběhy na dětském kanálu, které každé odpoledne vyžadovala v televizi. Ty dětské stanice, to je taky zážitek. Nedávno jsem tam u kamarádů zahlídla reklamu na žokejský klub. Dlouhovlasá princezna v slušivé přilbě se tulí k huňaté hřívě svého milovaného koníka. A ty medové hlásky, které tak vemlouvavě ševelí. Brr. Pak mi došlo, co mi na tom všem vlastně vadí. Objevila jsem kanadský dokument o reklamě pro děti (plná anglická verze zde). V podstatě asi každý normální rodič většinu těch věcí tuší, ale takhle dohromady z toho jde opravdu mráz po zádech. 

A vzpomněla jsem si na dceru kamarádů, jak chce nosit jen růžovou a chlubí se mi baťůžkem Hello Kitty. Její brácha zase miluje Spidermana, má ho na tričku i povlečení. Když jsem na to nenápadně zabrousila před jejími rodiči, táta opáčil, no jo, jak začne škola (ve Francii jsou takřka všechny děti ve školce od 4 let), tak to neudržíš. Když neznají ty seriály a postavičky, tak se nechytají a ostatní děti je neberou. Aha. A had se vesele kouše do ocasu. Jak z toho ven?

Nedávno mi jiný kamarád, který cestoval několik měsíců po tichomořských ostrovech, nadšeně vyprávěl o dětech v Nové Kaledonii. Celý den jsou venku, nikdo se o ně "nestará", starší dohlížejí na mladší, potápí se, hrajou si, mají rozzářený pohled. Stěhovat se na Kaledonii pochopitelně všichni nemůžeme, ale proč si takový ostrůvek nezkusit vytvořit kolem sebe? Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem chodila do lesa. Jedny z mých nejoblíbenějších postav byly Heidi z Alp a loupežnická dcerka Ronja. Záviděla jsem své babičce, která vyrůstala v podhůří Beskyd. Místo abych ji litovala, že jako sirotek vyrůstala se svou stařenkou v jedné komůrce, přála jsem si jako ona běhat po kopcích, chytat mloky a vyrábět pudr z jívového pylu. Jako malá jsem taky hodně jezdila s rodiči ven. Stavěli jsme tůňky, mlsali borůvky, vyráběli domečky v kořenech stromů.

Možná díky tomu, i když jsme hraček měli fůru, jsem na nich nějak zvlášť nelpěla a taky jsme ještě utekli téhle dotěrné době, která všecko označkuje a zařadí. Když jsme byli nemocní, často jsme spíš poslouchali pohádky a u toho lepili do sešitu obrázky vystříhané z obalů. Na navlékání korálků byl nejlepší veliký oprýskaný hrnec, ve kterém byly všechny smíchané dohromady. Hrozně mě bavilo vymýšlet, improvizovat. Moje hraní doma dodnes komentují tak, že mé panenky "přehodily kápi přes hlavu a prchaly tmou", k velké nelibosti mladší sestry, která většinu obleček vyráběla a trpěla jejich nesprávným použitím ve stylu sukně přes hlavu. Ale její dokonalé domečky, ve kterých nechyběly detaily jako toaletní papír, byly taky vlastnoručně vyrobené. Že neměly tekoucí vodu jí ani v nejmenším nezabránilo hrát si s nimi dlouhé hodiny. Vzpomínám si, jak bráška zase vylepšoval plastovou motorku, když k ní izolepou přilepil starou baterku a ulomený blinkr. To mi na těch hračkách v obchodě chybí. Je to medvědí služba, děti přece nechtějí, aby bylo všecko dokonalé a na míru. Ale když odmalička jiné věci nevidí, tak si to nakonec taky myslí. Nechci znít příliš nostalgicky, ale když srovnám naše úkryty z gaučových matrací s dnešními vyšperkovanými zámečky "na klíč", něco mi prostě nesedí.

Jsme teprve na začátku a stejně už můj syn umí odblokovat telefon a vypnout počítač. Nechci mu zakazovat všechnu tu techniku, stejně se jí nevyhne a jen by ho přitahovala o to víc. Ale chci se aktivně snažit mu ukázat co nejvíce jiné zábavy, her, materiálů, trávení času. Nesnažit se dělat věci za něj a všecko mu servírovat předžvýkané. Ale dá to fušku, najít jiné pohádky, jiné hračky, jiné nápady, když nejdostupnější zdroje vám nic neusnadňují, spíš hážou klacky pod nohy. Sama jsem zatím koupila pár hraček, všechny dřevěné a skládací. Naštěstí jsem objevila jeden kouzelný obchůdek v zapadlé uličce Haagu, prodává v něm starý pan prodavač, který píše ručně cenovky i účtenky. Dokonce jsem v něm objevila českou kačenku na provázku. A všechny ty stavebnice, kostky, nádobíčko, korálky... Taky jsme objevili kousek od domu zvířecí farmu, kde syn neohroženě tahá kozu za vousy a háže slupky králíčkům. Chystám semínka na letošní sezónu, aby si mohl sám v létě chodit na hrášek a rajčátka. Ještě mi zbývá na seznamu kus lesa, potok, dobré pohádky, písničky, ručně vyrobené hračky...

Zase se mi vrací, uvidíš, až bude ve škole. Začínám tušit, že můj běh proti proudu se pak dostane na další křižovatku. Ale těší mě, že potkávám další, kteří se obrací zpátky. Nadchl mě nápad lesních školek a dalších nápadů, jak se bavit venku a volně. Na naší "babské" skupině jedna maminka řekla, že nezáleží, s čím si děti hrají, ale jak. Že nestačí je odložit s tak zajímavou hračkou, abychom si s nimi nemuseli hrát sami. Upřímně, já ani nevím, jestli tomu říkát hraní, vždyť ty děti neustále něco zkoumají, objevují, musí to dát pořádnou fušku a je inspirující je pozorovat. Takže já se chci hledat jiné cesty a v duchu Buckinstera Fulleho se snažit vytvořit jiný svět, který ta hračkářství utlumují tvořivost prostě udělá zbytečnými.