Bůh ochraňuj královny

(vyšlo ve sborníku Včely jinak)

 

Z celé hmyzí říše se včely těší snad největšímu uznání. Jejich píli si dokonce mezi lidmi dáváme za vzor – vždyť taky plodů jejich práce denně užíváme. Je až neuvěřitelné, jak zásadní a rozmanitou roli hrají v celém ekosystému. Měli bychom si je předcházet nejen zištně kvůli medu a dalším včelím produktům, ale především proto, že zajišťují opylováním plodin naše přežití a zachování koloběhu v přírodě. Dávné civilizace si jejich důležitosti byly dobře vědomy a včela medonosná byla pro mnohé z nich posvátná. Dnešní společnost se vymyká z kloubů a dopady našeho bezohledného chování na včely jsou varovným signálem. Když vidíme, v jakém jsou dnes zuboženém stavu a jak nadnárodní firmy investují veliké peníze do výzkumu umělých opylovačů, aby se ochranou včel nemuseli zabývat, je z toho do pláče. Ale samotné slzy naši vinu nesmyjí. Jak tedy z bludného kruhu ven?

Často dnes slýcháme vzletná slova o efektu motýlích křídel a drobných řetězových akcí, do kterých se může zapojit každý z nás. Ale českou skeptickou povahu často napadne, jestli to nejsou jen plané řeči. Co zmůžu jako jedinec proti těm, kteří pro opylení tisíců hektarů monokultur sváží každoročně včely z celého světa, vystavují je tunám pesticidů nebo krmí cukrem, aby prodali více medu? Vždyť jsem jen kapka v moři, kde většina staví na krátkodobém zisku… Ale někdo prostě nemůže jen bezmocně přihlížet, i když se úkol zdá nemožný. Byť jen pro čisté svědomí, že přidá svůj díl na správnou misku vah a třeba i inspiruje další.

Město na talíři

Ukázat cestu dobrým směrem se rozhodli také v britském městečku Todmorden. V čem je tak výjimečné? Na první pohled na něm není neobvyklého: v minulosti proslulo textilní výrobou, poslední dobou se ale potýká s ekonomickou krizí, vysokou nezaměstnaností a odlivem obyvatel. Až potud by takový popis seděl i na mnoho českých měst. Ovšem místní nehodlali jen lamentovat s rukama v klíně. Před více než pěti lety dalo padesát z nich hlavy dohromady a přemýšleli, jaká činost by jim oživila skleslou náladu a zároveň oslovila co nejvíce lidí. Nemáme práci? Sousedské vztahy a soudržnost nestojí za moc? Jsme závislí na dovozu potravin? Vypěstujme si společně jídlo! A tak v následujících týdnech vzali motyky a rýče a pustili se do obdělávání zelených ploch ve městě. 

U zrodu projektu, který dostal název Incredible edible (Neuvěřitelné jedlé), stojí dvě ženy — Pamela Warhurst a Mary Clear. Příběh Todmordenu je v podstatě velmi prostý. Jeho obyvatelé jen aktivně reagovali na každodenní problémy, se kterými se dnes potýká mnoho z nás. Jejich nápad se bleskově ujal jak u místních obyvatel, tak v dalších městech v Británii i v zahraničí. K nápadu se totiž rychle připojily desítky zemí po celém světě, včetně metropolí, jako je Londýn; největšímu ohlasu se těší ve Francii, kde během jednoho roku vznikly podobné skupiny v desítkách měst a vesnic. Do vytváření jedlého města se nedávno pustili také v Bratislavě. 

Návrat královen

Tvořiví Todmordenští se ale nezastavili u sázení. Organizují i setkávání pro všechny obyvatele, na kterých společně připravují jídlo. Zapojují žáky do zvelebování školních pozemků, na jejichž úrodě si pak pochutnají ve školní jídelně. Také díky této inspiraci začali upřednostňovat místní výrobky „s příběhem“, a tak vzniklo mnoho nových firem, které na vývěsních štítech hrdě udávají vedle ceny také vzdálenost od místa původu a soupeří mezi sebou o co nejkratší dopravní stopu. Obyvatelé společně objevují základy zahradničení, permakultury, zpracování potravin a dalších dovedností vedoucích k soběstačnosti. Z vymírajícího městečka se tak pomalu a nenápadně stává kvetoucí živá obec.

¨

Od květů k úrodě je ale dlouhá cesta, na které hrají klíčovou roli právě včely. V Todmordenu jsou si proto vědomi jejich důležitosti a věnují jim patřičnou pozornost a uznání. Hned ve druhém roce se pustili do objevování tajů ohleduplného včelaření. Protože v nejbližším okolí včelaři skoro vymizeli, několik nadšených se horlivě školilo ve včelařských dovednostech, podniklo exkurzi do francouzských Ceven za divoce žijícími včelami a v červenci 2010 Todmorden uvítal první dva roje. Vzájemným sžíváním a objevováním se místní do včel tak zamilovali, že hledali způsoby, jak probudit větší zájem u ostatních obyvatel.

Opylování má zelenou

Mezitím samotný “jedlý” projekt přilákával do města stále více zvědavých z celého světa. Vznikl tedy nápad vytvořit naučnou stezku, která se celá ponese ve včelím duchu. Aby získali prostředky na její realizaci, přihlásili se obyvatelé pod heslem “Dejte včelám šanci” (Give bees a chance) do každoroční soutěže “The People’s milions”. Poutavý nápad i výborná kampaň oslovily dostatek hlasujících, kteří poslali včelí projekt do finále. Zelená stezka (The Green route) byla slavnostně otevřena 4. června 2012 při Opylovací přehlídce. Velkolepé akci předcházely pečlivé přípravy, které si pílí a usílím v ničem nezadaly s včelími oslavenkyněmi – probíhaly dílny na přípravu nápaditých kostýmů, plakátů a výzdoby městečka. To se v den D roztančilo a rozezpívalo, za veselého skotačení desítek barevných včel v nadživotní velikosti. Všichni radostně oslavovali společné dílo, která má inspirovat a přilákat další opylovače.

Napomáhá tomu také zbrusu nová ulice – Opylovací, která uzavírá Zelenou stezku a spojuje hlavní ulici s místním tržištěm, oblíbeným sociálním uzlem. Název znázorňuje “nakažlivost” jedlého nápadu i důležitost medonosných rostlin. Vůně svazenky, levandule a dalších tak láká kolemjdoucí i včely. Samotná stezka, kterou zdobí několik umělecky zpracovaných úlů, má přes deset zastávek, z nichž mnohé hovoří právě o včelách, jejich dovednostech a významu pro člověka i planetu.

Pod svícnem rozsvíceno

Todmordenští po vzoru včel pilně šíří inspiraci dál. Loni uspořádali několik bezplatných kurzů o důležitosti včel a včelaření, které se v okolí utěšeně rozrůstá. Stejně jako u samotného pěstování si uvědomují, že klíčem úspěchu jsou zdravé základy a zapojují do včelaření nejmenší obyvatele. Děti se tak mohou od malička účastnit procesu opylování a obdivuhodného společenství. Vidí, jakou dá práci vypěstovat jídlo a jak jsou pro to včely důležité. A věřím, že i v dospělosti budou ohleduplný přístup k nim brát za naprosto samozřejmý a přirozený.

Obyvatelé Todmordenu neměli ambice spasit svět, chtěli “jen” zlepšit a zpříjemnit svůj každodenní život. Udělali prostou věc – rozhodli se dívat na svět z lepší stránky a brát nepřízeň jako výzvu. Zastavili se, ztišili, rozhlédli kolem a zaposlouchali. Došlo jim, že když jídlo na cestě z pole na talíř přepluje oceán, ochuzují se nejen o kontrolu jeho kvality, ale především o účast na jeho vzniku, kontakt s půdou a rostlinami. Snaha zkrátit celý okruh na dosah ruky je dovedla k uvědomění, jak je naše existence začleněna v provázaném koloběhu, který je třeba respektovat a chránit. Po vzoru včel vytvářejí soudržné společenství, ve kterém každý najde své místo. Jejich příběh ukazuje, že činnost vycházející z vnitřního přesvědčení má mnohem větší dlouhodobý dopad než příkazy a nařízení. Naplňuje nadějí, že když bude každý s láskou a úctou pečovat o své nejbližší okolí, pomalu a nenápadně za neslyšného mávání křídly se svět promění v jedlou zahradu, ve které může být dobře lidem i včelám.

Jak se stát bezcitným

Zlé jazyky se už určitě ušklíbají, že kdo nechce zůstat pozadu, honem spěchá se svým komentářem k současné situaci v Gaze. Doufá, že přinese příměr, který ještě nikdo neobjevil, nový úhel pohledu či neotřelou formulaci. Uvědomuji si, že tragédie a násilí fungují jako paralyzující droga. Neměli bychom jen zhypnotizovaně rozmazávat další proudy krve. Českým médiím se ovšem obsese palestinskou otázkou rozhodně vytknout nedá. Jenom si nejsem jistá, že je to právě umírněnost, která jim velí občany chránit před „nevhodnými” scénami. Spíš bych řekla, že nebýt Britských listů a sporadických článků v jiných menších médiích, dostala by se k českým čtenářům jen předžvýkaná propaganda.

Proto se hlásím k těm, které probíhající konflikt a reakce na něj nenechají klidně spát. Možná je to neschopnost žít tady a teď, možná je opravdu snazší řešit problémy, ze kterých na dálku jasněji vystupují kontury černé a bílé. Ale snažím se pochopit, co nás vede k tomu, že od plného evropského stolu legitimizujeme aktuální události svou netečností. Odborné komentáře a analýzy zaznívají z úst povolanějších, tak si dovolím přinést jen osobní pohled. Setkávám se s nejrůznějšími reakcemi, jejich společné rysy však mohou dopustit, že klidně zítra se podobné hrůzy vrátí i k nám.

Podmiňované slitování

Upřímně mě děsí, jakým vstupním prošacováním musí člověk projít, aby mohl v síni nářků oplakávat mrtvé. Odříkat formulky o odsouzení teroristů, uznání práva na obranu, pochopení pro oběť donucenou k násilí (takto vyslovené zaznívají z obou stran, ale bohužel si je mnohem účinněji vynucují zastánci Izraele, do frustrace Palestinců se odhodlá vcítit málokdo). Překvapuje mě, že nestačí obyčejný lidský soucit s utrpením, naopak je člověk považován za naivního, neznalého situace a oběť demagogie či citového vydírání. Uniká mi něco?

Jak se tedy k utrpení postavit? Nejlépe jsou na tom asi ti, kteří mají od začátku jasno. Nečiní jim problém nadřadit jednu rasu, národ či náboženskou skupinu nad jinou, naopak tím utváří své vidění světa. V takovém světle je potom násilí snadno zdůvodnitelné. Ani v nejmenším je netrápí, že posuzovat právo druhých na život jaksi není jejich „byznys”. Ti, kdo jsou na „špatné” straně, si to prostě zaslouží. Posvěceno, vymalováno.

Umírněnost jako strategie přežití

Většina lidí se však pohybuje někde na půl cesty – obecně násilí neschvalují, nebo jej aspoň z dobrého vychování nahlas odsuzují. A výjimky je třeba zdůvodnit. Málokdo odolá virtuoznímu řešení, jak hodit vinu na oběť samotnou (typicky oběť znásilnění provokující minisukní). Romskou variaci na toto téma máme čerstvě za sebou, tak pro změnu verze muslimsko-teroristická. Slyšíme o vrozené násilnosti Arabů, jejich odhodlání zemřít, nenávisti vůči Židům, dokonce destruktivním přístupu a nepořádnosti. Zkrátka Palestinci o normální život nestojí a ani si ho nezaslouží, když svou nespokojenosti ruší náš klidný spánek. Svědomí je učiněno zadost, můžou si za to sami. Všichni do jednoho. Co vypadá přehnaně, to vyprovokovali.

Zastánci Izraele neúměrnost útoků omlouvají i tím, že kdyby Hamás mohl, tak s radostí bombarduje stejně. Tohle asi těžko vyvrátit. Je dokonce dost pravděpodobné, že kdyby Hamás měl stejně vybavenou armádu, ztráty na izraelské straně by byly mnohem větší. Takže v podstatě jak můžeme být tak zlí a vyčítat Izreali, že má prostředky se účinně bránit. Připomíná to až řeči o závistivých chudácích, kteří chtějí trestat bohaté kapitalisty za jejich úspěch. Budiž. Ale proč tedy při té vši nejmodernější technice nerozeznají teroristy od dětí hrajících si na hřišti? Od sanitek a zraněných? Opravdu mám litovat izraelskou armádu, kterou ničeho se neštítící teroristé donutí k tomu, aby zabíjela jejich děti? Už se v tom trochu ztrácím, spoušť tedy mačká kdo? Terorista z donucení je snad pořád teroristou, tak proč u jedné strany v tom máme jasno a u druhé vše paušálně omlouváme?

Další obrannou technikou je bagatelizace. „A proč to tak řešíš, stejně se tam nic nepohne.” Jeden trpaslík je kýč, tisíc umění. Mysl otupí. Oblasti proslulé pravidelnými střety a nepokoji jsou tak v podstatě trestané dvakrát: jednak se jejich každodenní život podobá ruletě o přežití, jednak se i veřejnost za léta otrká natolik, že nad novými ztrátami mávne rukou. Události na jiném místě šokující už vlastně nikoho nedojímají. Pokud tohle všechno nestačí, přihodí se znalecká věta o tom, že konflikt je příliš vleklý a spletitý, aby bylo možné se přiklonit na jednu stranu.

Zlehčování také napomáhá vzdálenost. „Že tě tak pálí zrovna tohle, na světě umírá tolik lidí.” Tento argument je asi nejmíň od věci a sama nad ním hodně přemýšlím. Uznávám, že lidského utrpení je na světě tolik, že je spíš s podivem, jak se máme v Evropě dobře. Jedinec všecko vyřešit nezvládne, a tak nutně musí vytěsňovat. Proč konflikt v Gaze v mém sítu priorit uvízl? Myslím, že se nás přece jen týká víc, než bychom asi chtěli. Jsme v přímém přenosu svědky exemplárního trestání civilistů rukou oficiálně demokratického státu, se kterým sdílíme staletou tradici a který stále finančně, politicky a ekonomicky podporujeme. Co to vypovídá o naší morálce, mě opravdu chladnou nenechává.

Opojná beztrestnost

Mnoho lidí odmítá situaci hodnotit v historickém kontextu. Ale pokud pomíjíme fakt, že stát Izrael od svého vzniku beztrestně vytlačuje místní obyvatelstvo a nejeví reálnou snahu o pokojné soužití, daleko se nedostaneme. Chování Izraele připomíná privilegované dítě rozvedených rodičů, kteří se snaží odčinit pocit viny tím, že mu neumí nic odepřít. Tahle patologická opičí láska málokdy nese zdravé ovoce. A tak dnes zoufalý západ jen ze setrvačnosti zemdleně omílá formulky typu „víš přece, že není hezké ubližovat slabším”, i když už ho dávno nikdo neposlouchá. Chce si izrealská vláda jen otestovat, jak daleko může zajít?

Vybavuje se mi dětská hra „Cukr, káva, limonáda…” Izrael snad tuší, že dřív nebo později bude muset se svým zběsilým řáděním přestat, ale snaží se aspoň doběhnout do té doby co nejdál – tedy napáchat co nejvíc škody. V duchu dlouhodobé agresivní politiky, jejíž součástí je okupace Gazy, rozšiřující se nelegální osady i každodenní utlačování palestinských občanů, je evidentní, že neútočí na teroristy, ale Palestince obecně. Na jejich zarputilou vytrvalost a neochotu smířit se s drobky od stolu.

Vůbec si ve své zaslepené obraně neuvědomuje, že na generace mrzačí nejen celé rodiny protivníka, ale i vlastní občany? Až všechny své nepřátele zažene do moře, zbude mu Zaslíbená země žalostně zpustošená. Plná nenávistných výrostků, kteří pozorují bombardování civilistů místo fotbalového zápasu s balíčkem chipsů v ruce. Lůzy, která lynčuje protestující proti válce a žíznivě volá po konečném řešení. Čím je potom nakrmí? Chce vyrábět teroristy a rozšiřovat hranice donekonečna?

Navíc antisemitistické tendence, které bohužel stále ve společnosti doutnají, už tak zase vstávají z popela. Potřebuje to Izrael k živení pocitu, že na něj jsou pořád všichni zlí? Opravdu se mu tak zalíbilo v roli oběti, že mu obranný kabát přirostl k tělu? Stojí podstata jeho existence jen na negativním vymezování?

Čest poraženým?

Nejvíc je mi úzko z toho, že ať skončí konflikt jakkoli, utrpí lidstvo velkou porážku. Pokud Izrael mezinárodní tlak ustojí, bude to jen další facka západním strážcům demokracie, po které jim vypadají i poslední zuby. Potvrzení, že na hodnotu lidského života i po zrušení otroctví či poražení nacismu stále platí dvojí metr. Pokud se Palestincům dostane dostatečně účinného zastání a jejich životní podmínky to dlouhodobě zlepší, bude to potvrzením, že jediný způsob, jak přivolat pozornost veřejnosti, je až dostatečně intenzivní zabíjení civilistů. Můžeme se pak divit, že by s tím někdo chtěl třeba i taktizovat?

Ruku na srdce, situace Palestinců se neudržitelně zhoršuje už několik desetiletí. Bohužel to k mediální pozornosti nestačí. Pokud všichni ti civilisté neměli umřít naprosto zbytečně (jakkoli je sporné, zda může mít nějaká smrt větší smysl), mělo by se maximálně využít osvícení reflektorem k nějakému zásadnímu obratu, protože otrlí a přesycení diváci budou brzy přepínat na jiné kanály.

Ale neměli bychom zapomínat, že „collateral dammage” v podstatě dopadá na každého z nás. Všem do žil vstřikuje jed, který nás citově mrzačí. Necháme se také naočkovat paranoiou, ze násilí lze legitimizovat a omlouvat? Nebo v sobě nalezneme dost odvahy odhodit klapky na očích a přestaneme se stydět za soucit? Není to tak dávno, co jsme v Evropě dopustili jiné vyvražďování na základě etnické příslušnosti. Může se stát, že příště už nebudeme jen v publiku, tak bychom neměli promarnit příležitost a dát jasně najevo, že spravedlnost, svoboda a láska k bližnímu nejsou jen prázdná slova.

Proč si neumíme vážit věcí hned?

to je asi to pravé prokletí

Potřebujeme ztrátu

protiklad

bez porovnání si nevíme rady

Neznáme hodnotu jinak než negativně vymezenou

Odsouzeni k opakování

ztrácíme čas

z koloběhu je past

a kdo se zastaví

zkamení

Dnes za peníze, zítra zadarmo?

Živíme v sobě názor, že nic není zadarmo a vše si musíme zasloužit. Nechceme nikomu nic zůstat dlužni. Kdo nepracuje, ať nejí. Jako by rovnost nebyla výsada, ale trest. Jako ostříži sledujeme své bližní, jestli náhodou na nás neparazitují, nemají něco bez námahy. Zadarmo! To radši ať nikdo nemá nic. Ve jménu demokracie a spravedlnosti se ale nenápadně vytrácí soucit, pochopení a solidarita.

Když jsem byla malá, vůbec mě nenapadlo zpochybňovat autority a stávající systém. Prostě to tak je. Naopak jsem vůči nim měla velkou úctu a podvědomý strach, abych nešlápla vedle. Měla jsem dobré známky, bavilo mě plnit úkoly a dělat, co se ode mně očekává. Vyrůstala jsem v představě, že tak to má být a že stačí postupovat podle plánu, aby byl můj život spokojený a úspěšný. Ale postupně jsem si všímala, že spoustě lidem kolem se to nedaří. Kontaktem s přemýšlivými lidmi a dobrými knihami jsem svůj pohled pomalu měnila. Vždy, když ke mně došla myšlenka, která nakoukla za roh, vystoupala na vyhlídku či prolezla až ke kořenům a obrátila dosavadní principy naruby, cítila jsem, jak je osvěžující zpochybnit stávající a pohlédnout novým směrem. Čím dál častěji jsem potřebovala utéct z davu, vyšplhat na větev a pozorovat proud z klidného bodu. A čím dál víc mi připadalo nesmyslné, že tolik lidí je nespokojených a nedělají to, co chtějí, i když zároveň všichni hrajeme divadlo, že tak to prostě musí být. A kdo tu hru nechce hrát, ten je příživník a lenoch.

Jsem přesvědčena, že bez úsilí člověk nikam nedojde. Ale kam potom zařadit ty, kterým vše spadne do klína? Jakto, že si někdo vydělá za rok, co druhý za celý život ne? Kolik lidí chodí do práce, která je vůbec netěší, dokonce ubíjí, jen proto, aby zaplatili nájem, energie a jídlo? Než něco mám taky hrát, chci vědět, proč, a jestli to nejde jinak. Než mám investovat tolik energie a času (vlastně celý život), chci vědět, že to opravdu má cenu.

A tak jsem potkala myšlenku základního příjmu. Je velice prostá: každý člověk by během celého života dostával od státu měsíční příjem, někdy také označovaný jako občanský plat, který by pokryl základní životní potřeby. Nahradil by také všechny stávající dávky a tím ušetřil na administrativě s nimi spojené. Základem je teze, že úkolem techniky a pokroku je osvobodit lidi od práce, jenomže v současném pojetí to akorát způsobuje narůstající nezaměstnanost, umělé vytváření zbytečných pracovních míst, frustraci a vykořisťování.  

Myšlenka nepodmíněného příjmu není včerejší. Mezi prvními s ní přišel belgický filozof P. Van Parijs a už pár desítek let ji rozpracovává společnost BIEN. Ve Švýcarsku už o základním příjmu chystají celostátní referendum. V českém prostředí byla do nedávna okrajová. Mezi prvními o ní napsala A. Wagnerová a další články přibývají letos, v rámci evropské občanské iniciativy, která sbírá podpisy, aby se myšlenkou podrobně zabývalo vedení EU. Podepsat petici do 14. ledna lze na této stránce. Více informací najdete na internetových stránkách české skupiny, která myšlenku základního příjmu propaguje. 

Nápad čelí kritice hned z několika stran. Například, má člověk právo dělat si, co skutečně chce? Možná bychom se měli smířit s tím, že naše existence na Zemi je opravdu nezasloužená a nikdy nemůžeme splatit vše, co dostaneme nebo můžeme využívat. Jsme dnes zvyklí na mnoho sociálních výdobytků, které by se také daly označit za „nespravedlivé“ ulehčování života. Podpora v nezaměstnanosti, přídavky, zdravotní péče... 

Co by pak lidi motivovalo k práci? Je další častá obava. Nepřímo tak potvrzujeme, že práce je vynucená, pokud bychom nad sebou neměli bič, vše by se sesypalo. (dlužno podotknout, že podobné obavy panovaly mezi otrokáři před zrušením otroctví...) V takovém modelu chceme žít? Nenastal třeba čas postoupit zase o krok dál? Záleží ale na tom, jestli opravdu chceme, aby se i naši bližní měli dobře i za cenu toho, že sami budeme mít „jenom“ dost. Ale zkuste se zasnít: jak by vypadal váš život, kdybyste mohli dělat to, co vás opravdu těší a naplňuje? Co všecko by se změnilo? Opravdu to neláká?

A zbývá poslední trumf odpůrců: „To je všecko pěkné, ale nepůjde to financovat.“ Ale copak na světě není dost zdrojů? Čísla ukazují pravý opak, problém je spíš kumulace bohatství. Zdroje existují, “zbývá jen” najít vůli k jejich spravedlivějšímu přerozdělení. Protože pokud neuhneme ze současného směru, za chvíli už ani boháči nebudou mít čím si přecpané kapsy dál plnit.

Základní příjem není žádný zázračný lék na všecky bolístky naší společnosti. Vnímám ho spíše jako prostředek k přeměně společnosti, která by nehodnotila práci jen penězi. Záleží na každém, jestli chce jen přežívat, nadávat a úzkostlivě střežit svůj majeteček nebo prožít svůj život naplno, sdíleně a s respektem ke svým bližním. A tohle může být jeden ze způsobů, jak se k tomu přiblížit.