Jak se stát bezcitným

Zlé jazyky se už určitě ušklíbají, že kdo nechce zůstat pozadu, honem spěchá se svým komentářem k současné situaci v Gaze. Doufá, že přinese příměr, který ještě nikdo neobjevil, nový úhel pohledu či neotřelou formulaci. Uvědomuji si, že tragédie a násilí fungují jako paralyzující droga. Neměli bychom jen zhypnotizovaně rozmazávat další proudy krve. Českým médiím se ovšem obsese palestinskou otázkou rozhodně vytknout nedá. Jenom si nejsem jistá, že je to právě umírněnost, která jim velí občany chránit před „nevhodnými” scénami. Spíš bych řekla, že nebýt Britských listů a sporadických článků v jiných menších médiích, dostala by se k českým čtenářům jen předžvýkaná propaganda.

Proto se hlásím k těm, které probíhající konflikt a reakce na něj nenechají klidně spát. Možná je to neschopnost žít tady a teď, možná je opravdu snazší řešit problémy, ze kterých na dálku jasněji vystupují kontury černé a bílé. Ale snažím se pochopit, co nás vede k tomu, že od plného evropského stolu legitimizujeme aktuální události svou netečností. Odborné komentáře a analýzy zaznívají z úst povolanějších, tak si dovolím přinést jen osobní pohled. Setkávám se s nejrůznějšími reakcemi, jejich společné rysy však mohou dopustit, že klidně zítra se podobné hrůzy vrátí i k nám.

Podmiňované slitování

Upřímně mě děsí, jakým vstupním prošacováním musí člověk projít, aby mohl v síni nářků oplakávat mrtvé. Odříkat formulky o odsouzení teroristů, uznání práva na obranu, pochopení pro oběť donucenou k násilí (takto vyslovené zaznívají z obou stran, ale bohužel si je mnohem účinněji vynucují zastánci Izraele, do frustrace Palestinců se odhodlá vcítit málokdo). Překvapuje mě, že nestačí obyčejný lidský soucit s utrpením, naopak je člověk považován za naivního, neznalého situace a oběť demagogie či citového vydírání. Uniká mi něco?

Jak se tedy k utrpení postavit? Nejlépe jsou na tom asi ti, kteří mají od začátku jasno. Nečiní jim problém nadřadit jednu rasu, národ či náboženskou skupinu nad jinou, naopak tím utváří své vidění světa. V takovém světle je potom násilí snadno zdůvodnitelné. Ani v nejmenším je netrápí, že posuzovat právo druhých na život jaksi není jejich „byznys”. Ti, kdo jsou na „špatné” straně, si to prostě zaslouží. Posvěceno, vymalováno.

Umírněnost jako strategie přežití

Většina lidí se však pohybuje někde na půl cesty – obecně násilí neschvalují, nebo jej aspoň z dobrého vychování nahlas odsuzují. A výjimky je třeba zdůvodnit. Málokdo odolá virtuoznímu řešení, jak hodit vinu na oběť samotnou (typicky oběť znásilnění provokující minisukní). Romskou variaci na toto téma máme čerstvě za sebou, tak pro změnu verze muslimsko-teroristická. Slyšíme o vrozené násilnosti Arabů, jejich odhodlání zemřít, nenávisti vůči Židům, dokonce destruktivním přístupu a nepořádnosti. Zkrátka Palestinci o normální život nestojí a ani si ho nezaslouží, když svou nespokojenosti ruší náš klidný spánek. Svědomí je učiněno zadost, můžou si za to sami. Všichni do jednoho. Co vypadá přehnaně, to vyprovokovali.

Zastánci Izraele neúměrnost útoků omlouvají i tím, že kdyby Hamás mohl, tak s radostí bombarduje stejně. Tohle asi těžko vyvrátit. Je dokonce dost pravděpodobné, že kdyby Hamás měl stejně vybavenou armádu, ztráty na izraelské straně by byly mnohem větší. Takže v podstatě jak můžeme být tak zlí a vyčítat Izreali, že má prostředky se účinně bránit. Připomíná to až řeči o závistivých chudácích, kteří chtějí trestat bohaté kapitalisty za jejich úspěch. Budiž. Ale proč tedy při té vši nejmodernější technice nerozeznají teroristy od dětí hrajících si na hřišti? Od sanitek a zraněných? Opravdu mám litovat izraelskou armádu, kterou ničeho se neštítící teroristé donutí k tomu, aby zabíjela jejich děti? Už se v tom trochu ztrácím, spoušť tedy mačká kdo? Terorista z donucení je snad pořád teroristou, tak proč u jedné strany v tom máme jasno a u druhé vše paušálně omlouváme?

Další obrannou technikou je bagatelizace. „A proč to tak řešíš, stejně se tam nic nepohne.” Jeden trpaslík je kýč, tisíc umění. Mysl otupí. Oblasti proslulé pravidelnými střety a nepokoji jsou tak v podstatě trestané dvakrát: jednak se jejich každodenní život podobá ruletě o přežití, jednak se i veřejnost za léta otrká natolik, že nad novými ztrátami mávne rukou. Události na jiném místě šokující už vlastně nikoho nedojímají. Pokud tohle všechno nestačí, přihodí se znalecká věta o tom, že konflikt je příliš vleklý a spletitý, aby bylo možné se přiklonit na jednu stranu.

Zlehčování také napomáhá vzdálenost. „Že tě tak pálí zrovna tohle, na světě umírá tolik lidí.” Tento argument je asi nejmíň od věci a sama nad ním hodně přemýšlím. Uznávám, že lidského utrpení je na světě tolik, že je spíš s podivem, jak se máme v Evropě dobře. Jedinec všecko vyřešit nezvládne, a tak nutně musí vytěsňovat. Proč konflikt v Gaze v mém sítu priorit uvízl? Myslím, že se nás přece jen týká víc, než bychom asi chtěli. Jsme v přímém přenosu svědky exemplárního trestání civilistů rukou oficiálně demokratického státu, se kterým sdílíme staletou tradici a který stále finančně, politicky a ekonomicky podporujeme. Co to vypovídá o naší morálce, mě opravdu chladnou nenechává.

Opojná beztrestnost

Mnoho lidí odmítá situaci hodnotit v historickém kontextu. Ale pokud pomíjíme fakt, že stát Izrael od svého vzniku beztrestně vytlačuje místní obyvatelstvo a nejeví reálnou snahu o pokojné soužití, daleko se nedostaneme. Chování Izraele připomíná privilegované dítě rozvedených rodičů, kteří se snaží odčinit pocit viny tím, že mu neumí nic odepřít. Tahle patologická opičí láska málokdy nese zdravé ovoce. A tak dnes zoufalý západ jen ze setrvačnosti zemdleně omílá formulky typu „víš přece, že není hezké ubližovat slabším”, i když už ho dávno nikdo neposlouchá. Chce si izrealská vláda jen otestovat, jak daleko může zajít?

Vybavuje se mi dětská hra „Cukr, káva, limonáda…” Izrael snad tuší, že dřív nebo později bude muset se svým zběsilým řáděním přestat, ale snaží se aspoň doběhnout do té doby co nejdál – tedy napáchat co nejvíc škody. V duchu dlouhodobé agresivní politiky, jejíž součástí je okupace Gazy, rozšiřující se nelegální osady i každodenní utlačování palestinských občanů, je evidentní, že neútočí na teroristy, ale Palestince obecně. Na jejich zarputilou vytrvalost a neochotu smířit se s drobky od stolu.

Vůbec si ve své zaslepené obraně neuvědomuje, že na generace mrzačí nejen celé rodiny protivníka, ale i vlastní občany? Až všechny své nepřátele zažene do moře, zbude mu Zaslíbená země žalostně zpustošená. Plná nenávistných výrostků, kteří pozorují bombardování civilistů místo fotbalového zápasu s balíčkem chipsů v ruce. Lůzy, která lynčuje protestující proti válce a žíznivě volá po konečném řešení. Čím je potom nakrmí? Chce vyrábět teroristy a rozšiřovat hranice donekonečna?

Navíc antisemitistické tendence, které bohužel stále ve společnosti doutnají, už tak zase vstávají z popela. Potřebuje to Izrael k živení pocitu, že na něj jsou pořád všichni zlí? Opravdu se mu tak zalíbilo v roli oběti, že mu obranný kabát přirostl k tělu? Stojí podstata jeho existence jen na negativním vymezování?

Čest poraženým?

Nejvíc je mi úzko z toho, že ať skončí konflikt jakkoli, utrpí lidstvo velkou porážku. Pokud Izrael mezinárodní tlak ustojí, bude to jen další facka západním strážcům demokracie, po které jim vypadají i poslední zuby. Potvrzení, že na hodnotu lidského života i po zrušení otroctví či poražení nacismu stále platí dvojí metr. Pokud se Palestincům dostane dostatečně účinného zastání a jejich životní podmínky to dlouhodobě zlepší, bude to potvrzením, že jediný způsob, jak přivolat pozornost veřejnosti, je až dostatečně intenzivní zabíjení civilistů. Můžeme se pak divit, že by s tím někdo chtěl třeba i taktizovat?

Ruku na srdce, situace Palestinců se neudržitelně zhoršuje už několik desetiletí. Bohužel to k mediální pozornosti nestačí. Pokud všichni ti civilisté neměli umřít naprosto zbytečně (jakkoli je sporné, zda může mít nějaká smrt větší smysl), mělo by se maximálně využít osvícení reflektorem k nějakému zásadnímu obratu, protože otrlí a přesycení diváci budou brzy přepínat na jiné kanály.

Ale neměli bychom zapomínat, že „collateral dammage” v podstatě dopadá na každého z nás. Všem do žil vstřikuje jed, který nás citově mrzačí. Necháme se také naočkovat paranoiou, ze násilí lze legitimizovat a omlouvat? Nebo v sobě nalezneme dost odvahy odhodit klapky na očích a přestaneme se stydět za soucit? Není to tak dávno, co jsme v Evropě dopustili jiné vyvražďování na základě etnické příslušnosti. Může se stát, že příště už nebudeme jen v publiku, tak bychom neměli promarnit příležitost a dát jasně najevo, že spravedlnost, svoboda a láska k bližnímu nejsou jen prázdná slova.

Proč si neumíme vážit věcí hned?

to je asi to pravé prokletí

Potřebujeme ztrátu

protiklad

bez porovnání si nevíme rady

Neznáme hodnotu jinak než negativně vymezenou

Odsouzeni k opakování

ztrácíme čas

z koloběhu je past

a kdo se zastaví

zkamení