Už skoro dva roky běží Příbehy pro Ivanu. Přečetla jsem téměř všechny a přestože
je to vlastně pořád stejné téma, každý další je něčím jedinečný a obohacující.
Jsem za ně moc vděčná, protože mi pomáhají vytrvat v mém putování proti proudu,
které začalo právě u porodu našeho synka (narodil se den po vydání prvního
rozsudku v září 2011). V té době ještě nefungovaly tyhle stránky, ale
sdílené zkušenosti jiných maminek mi pomohly k rozhodnutí, které je pro mě
napořád zdrojem vnitřní síly a mateřského sebevědomí.
Domácí porod byl
vykročením na trnitou cestu, na které pravda občas padám „na hubu“ a rouhavě si
přeju, abych mohla žít v sladké nevědomosti, mít dítě seřízené jako
hodinky, které chápe, že já vím, co je pro něj nejlepší, přes den ho odložit
v jeslích, večer s plyšákem do pokojíčku, přijímat vděčně a bez obav
všechny nabízené léky a očkování stejně jako sladkosti na míru a záplavu
plastových příšerek, abych ho ochránila a neupírala mu dětské radosti. Vím, že
kdybych si tehdy nepostavila hlavu, s velkou pravděpodobností by mě
v porodnici posadili do takového konvenčního vlaku (nebo vleku?). Ale
z těhle slabých chvilek se rychle otřepu a zase jsem neskonale šťastná, že
můžu prožívat každou chvilku vedle toho stvořeníčka, které se k nám ve
spánku tulí, kojí se na přání, je neposedné, zdravé a spokojené. A tehdy mi
vždycky dojde, jaká síla je v tomhle kolektivním předávání zkušeností a
posilování mateřské intuice, zodpovědnosti a naslouchání potřeb.
Vždycky mi je
líto každé maminky, která si musí projít nějakou špatnou zkušeností a nechápu,
proč věcí jako neodnášení dítěte či vysvětlování zákroků a respektování dalších
potřeb je tak těžké dosáhnout. A o co víc, ty matky, které se toho dožadují, se
setkávají s pohrdáním a odsouzením okolí. Vy z toho naděláte, myslíte
si, že všemu rozumíte, přežila to každá, zdraví dítěte za to stojí... a podobné
vyděračské a popírající reakce. Žiju v zahraničí, takže jsem zatím
nezažila žádnou přímou konfrontaci, ale dost mi osvětlila nedávná diskuze
zdravotníků ohledně chystaných „změn“ na portále Medicinal Tribune.
Tak proto je tak
těžké něco změnit. Páni doktoři držkují jako rozmazlené děti, kterým někdo sáhl
na jejich hračku. Zoufalost, jak se jim vše drolí pod
rukama. Ministerstvo ustupuje potrhlým ženským, které by je chtěly poučovat? A těm
to navíc není dost a ještě si dovolí v diskuzi oponovat? Ta nehoráznost,
ten nevděk, kam ten svět spěje! Ruce líbat bychom jim měli za nasazení, se
kterým zachraňují naše životy. A média jim podkuřují, pořád to někdo vytahuje,
copak veřejnost těch pár divoženek opravdu zajímá?
Dřív jsem byla
bojovnější, podobné řeči mě vytáčely a všecko ve mně vřelo. Dneska si připadám
silnější, už mě to tolik nezasáhne. Vím, že jsem spokojená máma spokojeného
kloučka a žádnému zoufalci se nepodaří mé podřeby zesměšnit a podkopat. Vlastně
jsem těm doktorům vděčná, protože na mojí proměně mají velký podíl. Díky jejich
přístupu jsem k domácímu porodu došla v podstatě vylučovací metodou, třeba
bych ho jinak úplně minula, a to by mě zpětně mrzelo. Místo lamentování nad
rebelskými „pacientkami“ by se doktoři měli spíš chytit za nos a přiznat si, že
k tomu proklínanému domácímu porodu doženou velkou část rodiček sami. A že
dlouho už pod něj všechny skutečné nedostatky porodnictví nepůjde zametat.
Jejich zkostnatělé postoje a pohrdání v jistém smyslu celou věc usnadňují.
„Vybičovali“ nás k tvoření tohoto kolektivního příběhu, předávání
zkušeností, podpory a inspirace. Díky tomu přibývá silných žen, které vědí, co
chtějí. Kdyby hráli diplomatičtěji, možná bychom se jako ona pověstná žába už
dávno uvařily v hrnci.
A taky mi je jich
líto. Přemýšlím, kolik z nich si nese trauma z násilného porodu, separace,
nedostatku citu, když své ochuzení, možná nevědomky, ordinují dalším. Mají tak
výsadní povolání, u kterého jsou přítomni zrození, a oni vůbec nic nepochopili.
Přetahují se o otěže ve slepém přesvědčení, že opravdu něco řídí. Plivají,
koušou, ubližují. Překroutili celou věc na boj kdo z koho a nejspíš cítí,
že dlouho nevydrží. Musí si připadat vyčerpaní, nepochopení, odstrkovaní. Jsem
jim vděčná, že mi vždycky připomenou, jaké saze z bojiště by i na mě
ulpěly, kdybych na to šla stejně.
Za několik (snad
málo) let se věci změní. Je to naprosto nevyhnutelné – změnu vede pud
sebezáchovy a zdravý rozum. Navíc tímto směrem ukazují také vědecké studie a
závěry odborníků v zahraničí, což ještě společnost potřebuje, aby
znovuobjevila přirozené chování. Možná jsme zatím v menšině, ale pomalu
nás příbývá a škatulka alternativní bude brzo tak přeplněná, že ztratí svůj
význam. Příští generace (možná už naše děti?) budou těžko chápat, že bylo nutné
se mediálně handrkovat o způsobilost porodních bab asistovat u porodu, o schopnost
rodiček naslouchat svému tělu a děťátku a vést porod vlastním tempem, nebo o
důležitost nepřetržitého kontaktu matky s novorozencem. Naši lékaři by si měli
rychle spočítat, na které straně historie chtějí stát. Jestli by místo
„charakterního“ zastávání stejného postoje nebylo užitečnější pro ně i okolí
opustit potápějící se loď a nebýt svým potomkům k smíchu. Tak jim
v tomhle bilančním čase přeju rozlišovací schopnost, pokoru a pochopení.
Nikdy není pozdě na to zvolit správný směr.