Dnes za peníze, zítra zadarmo?

Živíme v sobě názor, že nic není zadarmo a vše si musíme zasloužit. Nechceme nikomu nic zůstat dlužni. Kdo nepracuje, ať nejí. Jako by rovnost nebyla výsada, ale trest. Jako ostříži sledujeme své bližní, jestli náhodou na nás neparazitují, nemají něco bez námahy. Zadarmo! To radši ať nikdo nemá nic. Ve jménu demokracie a spravedlnosti se ale nenápadně vytrácí soucit, pochopení a solidarita.

Když jsem byla malá, vůbec mě nenapadlo zpochybňovat autority a stávající systém. Prostě to tak je. Naopak jsem vůči nim měla velkou úctu a podvědomý strach, abych nešlápla vedle. Měla jsem dobré známky, bavilo mě plnit úkoly a dělat, co se ode mně očekává. Vyrůstala jsem v představě, že tak to má být a že stačí postupovat podle plánu, aby byl můj život spokojený a úspěšný. Ale postupně jsem si všímala, že spoustě lidem kolem se to nedaří. Kontaktem s přemýšlivými lidmi a dobrými knihami jsem svůj pohled pomalu měnila. Vždy, když ke mně došla myšlenka, která nakoukla za roh, vystoupala na vyhlídku či prolezla až ke kořenům a obrátila dosavadní principy naruby, cítila jsem, jak je osvěžující zpochybnit stávající a pohlédnout novým směrem. Čím dál častěji jsem potřebovala utéct z davu, vyšplhat na větev a pozorovat proud z klidného bodu. A čím dál víc mi připadalo nesmyslné, že tolik lidí je nespokojených a nedělají to, co chtějí, i když zároveň všichni hrajeme divadlo, že tak to prostě musí být. A kdo tu hru nechce hrát, ten je příživník a lenoch.

Jsem přesvědčena, že bez úsilí člověk nikam nedojde. Ale kam potom zařadit ty, kterým vše spadne do klína? Jakto, že si někdo vydělá za rok, co druhý za celý život ne? Kolik lidí chodí do práce, která je vůbec netěší, dokonce ubíjí, jen proto, aby zaplatili nájem, energie a jídlo? Než něco mám taky hrát, chci vědět, proč, a jestli to nejde jinak. Než mám investovat tolik energie a času (vlastně celý život), chci vědět, že to opravdu má cenu.

A tak jsem potkala myšlenku základního příjmu. Je velice prostá: každý člověk by během celého života dostával od státu měsíční příjem, někdy také označovaný jako občanský plat, který by pokryl základní životní potřeby. Nahradil by také všechny stávající dávky a tím ušetřil na administrativě s nimi spojené. Základem je teze, že úkolem techniky a pokroku je osvobodit lidi od práce, jenomže v současném pojetí to akorát způsobuje narůstající nezaměstnanost, umělé vytváření zbytečných pracovních míst, frustraci a vykořisťování.  

Myšlenka nepodmíněného příjmu není včerejší. Mezi prvními s ní přišel belgický filozof P. Van Parijs a už pár desítek let ji rozpracovává společnost BIEN. Ve Švýcarsku už o základním příjmu chystají celostátní referendum. V českém prostředí byla do nedávna okrajová. Mezi prvními o ní napsala A. Wagnerová a další články přibývají letos, v rámci evropské občanské iniciativy, která sbírá podpisy, aby se myšlenkou podrobně zabývalo vedení EU. Podepsat petici do 14. ledna lze na této stránce. Více informací najdete na internetových stránkách české skupiny, která myšlenku základního příjmu propaguje. 

Nápad čelí kritice hned z několika stran. Například, má člověk právo dělat si, co skutečně chce? Možná bychom se měli smířit s tím, že naše existence na Zemi je opravdu nezasloužená a nikdy nemůžeme splatit vše, co dostaneme nebo můžeme využívat. Jsme dnes zvyklí na mnoho sociálních výdobytků, které by se také daly označit za „nespravedlivé“ ulehčování života. Podpora v nezaměstnanosti, přídavky, zdravotní péče... 

Co by pak lidi motivovalo k práci? Je další častá obava. Nepřímo tak potvrzujeme, že práce je vynucená, pokud bychom nad sebou neměli bič, vše by se sesypalo. (dlužno podotknout, že podobné obavy panovaly mezi otrokáři před zrušením otroctví...) V takovém modelu chceme žít? Nenastal třeba čas postoupit zase o krok dál? Záleží ale na tom, jestli opravdu chceme, aby se i naši bližní měli dobře i za cenu toho, že sami budeme mít „jenom“ dost. Ale zkuste se zasnít: jak by vypadal váš život, kdybyste mohli dělat to, co vás opravdu těší a naplňuje? Co všecko by se změnilo? Opravdu to neláká?

A zbývá poslední trumf odpůrců: „To je všecko pěkné, ale nepůjde to financovat.“ Ale copak na světě není dost zdrojů? Čísla ukazují pravý opak, problém je spíš kumulace bohatství. Zdroje existují, “zbývá jen” najít vůli k jejich spravedlivějšímu přerozdělení. Protože pokud neuhneme ze současného směru, za chvíli už ani boháči nebudou mít čím si přecpané kapsy dál plnit.

Základní příjem není žádný zázračný lék na všecky bolístky naší společnosti. Vnímám ho spíše jako prostředek k přeměně společnosti, která by nehodnotila práci jen penězi. Záleží na každém, jestli chce jen přežívat, nadávat a úzkostlivě střežit svůj majeteček nebo prožít svůj život naplno, sdíleně a s respektem ke svým bližním. A tohle může být jeden ze způsobů, jak se k tomu přiblížit.