Přicházelo to pomalu a nenápadně, vlastně
kolem toho všeho kroužím odmalička. Za nynější tempo budiž chvála mateřské
dovolené, člověk sice nemůže urvat víc než deset minut v kuse, ale mozek má
opravdu dovolenou a dovoleno pracovat na plné obrátky a utřiďovat rozlétané
myšlenky. Navíc je rázem o konkrétní důvod na víc se zajímat, do jakého světa
bude vyrůstat moje mláďátko.
Vždycky znova žasnu, jak je to jednoduché.
Ťuknu do jedné kostky a domino se rozletí všemi směry. Tolik alarmujících
informací, o lidské netečnosti, sobeckosti, hamižnosti, pýše. Chtěla jsem se o
tu tíži a bezradnost nějak podělit, ale při zavádění řeči na "vážná"
témata často cítím, jak jsou nepříjemná a nevítaná. Chvilku jim obětujeme, jako úlitbu svědomí, pár
plusových bodů se vždycky může hodit. Ale hlavně nejít dál, než je na oko
nutné. Zařídit alibi a stačí. Pryč, pryč, kšá. Honem nějaký vtip, novou
kabelku, nový seriál, fotky z dovolené. Nechceme to mít na očích. A tak se na palubě stále tančí, hlavně si
užívat a neomezovat se. A bohužel žijeme ve společnosti, kde si to můžeme
dovolit. Jeden druhému navzájem držíme klapky na očích, abychom se nemuseli
dívat na to, co není příjemné. Hrajeme hru na schovávanou, a protože jsme
všichni namočení, držíme se navzájem v hrsti.
Myslím, že odtud pramení
i ta dětinská zloba, když někdo chce z kola ven. Jak si to dovoluje? To
určitě, nechce se namočit, aby na nás pak mohl ukazovat prstem. Ne, ne, ne,
honem na něj hoďte taky trochu bláta. Příklad z prezidentských voleb, těch
reakcí, útočných, vydíravých, urážlivých na postoj Táni Fischerové nejít ke
druhému kolu. "To je politička, to chtěla vést zemi, jak si to dovoluje,
taková nedospělost, morální nadřazenost, uražená pýcha, černobílé vidění,
ještěže neuspěla, to chcete zpátky komunisty, je to výsměch demokratickým
svobodám, rozhodnout se musí, a podobné mrskání se bičem občanské
zodpovědnosti. A druhé kolo jenom vesele zasívalo semínka sváru. (Osobně si
myslím, že to od ní bylo naopak zodpovědné. Jak sama řekla, lidé čekají, že je
povede za ručičku. Dokud nevezmeme každý na sebe odpovědnost za svá rozhodnutí
a chování, nikam se nepohneme.)
Já tu hru už prostě nemůžu dál hrát a
předstírat, že se nic neděje. Není to ani póza, ani snaha se odlišovat.
Nakoukla jsem do třinácté komnaty a není cesty zpátky. Ale co teď? Jak jsem
někde četla, na pesimismus už není čas. Navíc připustit, že člověk sám nic
nezmůže, znamená složit ruce do klína a přihlížet. Ale to potom všecko ztrácí
smysl. Takže nevidím jinou možnost, než se pustit do práce. Hledat dál, objevovat
nové možnosti, nové formy, nové cesty.
Až do nedávna jsem si připadala na svém
putování osamělá. Jako bych se každým krokem vzdalovala svému okolí, ztrácela
styčné body a nořila se do neporozumění a nesouznění. Pořád mi to vrtalo
hlavou, copak jsem tak divná? Proč jsou pojmy jako ekologie, soudržnost,
výběrová náročnost nebo vědomá skromnost prakticky sprostá slova a okrajová
témata?
A pak přišly ty
prezidentské volby. Nechala jsem
se vtáhnout do víru, hltala debaty, články a diskuze. Nejvíc mne oslovila Táňa
Fischerová, na nic si nehraje, nehledá vlastní slávu, nepodbízí se, ani
nementoruje. Prezentuje své názory věcně, stručně, jasně a důstojně. A nabízí
zásadní obrat. Pořád mi vrtá hlavou, proč umělecká obec nevyužila svého vlivu k
podpoře kandidátky z "vlastních" řad. Ale oni ze sebe raději udělali blázny a zaslepeně se vydali za
krysařovou píšťalou. Ani česká média nezůstala pozadu. Místo aby přinášela
ověřené informace, na základě kterých si pak každý udělá vlastní názor, nám spolu s předvolebními průzkumy autoritativně
servírují, co si máme myslet a dělat.
Tak moc nám všechno ulehčují, že lenivíme. Dneska jsou informace na dosah kliku
a stejně je to málo. Raději kalkulujeme
o vězňově dilematu menšího zla, jako bychom nebyli svobodní lidé.
Přesto jsem měla pocit,
že se opravdu něco děje, mění, že lidé nejsou ovce a chtějí se zapojit. Tolik
nadšení, kritických názorů, přesných postřehů, výstižných analýz. Ale asi jsme
jen všichni kamarádi mezi sebou, čtenáři vlastních článků a nevidíme, že je nás
žalostně málo. A tak převážily draze zaplacené a přesto tak laciné argumenty.
TF si vysloužila přívlastky jako moc hodná, naivní a křehká. I kdyby to byla
pravda, šlo by o bezostyšné přiznání, že dobré vlastnosti jsou pro politiku
omezením. Osobně si myslím, že paní Táňa je naopak pro většinovou veřejnost moc
přísná a moc spravedlivá. A proto ti skutečně "hodní" ve smyslu
benevolentní a zavírající oči, kteří nebudou kritizovat, nazývat pravým jménem
a vyžadovat změnu, se ji takhle pokusili "zneškodnit", aby
neohrozila jejich postavení.
Ale myslím, že se to dlouhodobě nepodaří.
Protože lidé se propojují, a když konečně opadlo volební šílení, můžeme pokračovat v
díle. Mám radost, že mi kampaň
rozsvítila na cestu a najednou vidím všechny ty, kteří zvolili podobný směr.
Vytváří se líheň nápadů, společnost kvasí a sdílí informace. Tvoříme.
S nadšením sleduji práci týmu Táni Fischerové. Proběhl první
z nosných a přínosných večerů, který se věnuje Nové Organizaci Společnosti.
Až se mi nechce věřit, že bychom opravdu mohli být aktéry velké změny k
lepšímu. Ale pohled na všechny ty "obyčejné" lidi, kteří si na nic
nehrají, vzájemně si naslouchají a chtějí se aktivně zapojit, mě naplňuje
optimismem. Opravdu cítím, jak se věci tvoří společně, zespodu a od základů. Dá
to velkou práci, ale vždycky si vzpomenu na naše vlaštovky, jak po kousíčkách
lepí hnízdo. Právě proto, že postupují pomalu a trpělivě, je pevné a
nespadne.
Zároveň tuším, že bude
počáteční volební vlna zájmu opadávat, náš taťka tomu vždycky říkal zpívat
týden po táboře Dajánu. Plni dojmů si píšeme upřímné vzkazy na batikovaná
trička, vyměňujeme adresy, ale jakmila nás zpátky spolkne okolní svět, po pár
dnech vzpomínky setřeseme do šuplíku k barevným snům a oblíbeným filmům. Zdravé
jádro nepoleví, ale prvních vlaštovek je pár a dojít k sluchu dalších je
mravenčí práce. Pořád ve mně hlodá, jak najít tu správnou míru mezi tím, kdy se
budeme v uzavřeném okruhu vzájemně poplácávat po rameni a lámáním si zubů při
veřejné "osvětě". Mezi vševědoucím pousmáním se nad těmi ještě
"neprobuzenými", kterým připadáme naivní a mimo, když vyvoláváme
duchy družstevnictví a rozlamujeme mezi sebou posvátný chléb, a hledáním
způsobů jak se otevřít širší veřejnosti. Ne přesvědčovat a manipulovat, jen
vydobýt prostor pozornosti a sdílet to, k čemu jsme došli.
Cítím, jak jen o tom
mluvit je těžké. Neustále přepisuju, přeformulovávám myšlenky, nakousnu,
poodstoupím a zase přeplétám. Pořád to nějak načichá dramatičností,
patetičností, okázalou opravdovostí. Slepě tápu po lehkých slovech, důvtipu a
peru se s bezmocnou zlostí, když zase padám zpátky. Ukázat do černého, rozesmát,
vyprovokovat akci, chytnout se za nos. Já se chytám, držím se zuby nehty a
škrábu se na ten nosný vor. Chci se učit od ostatních a s ostatními. Díky všem,
vítejme na palubě.
Žádné komentáře:
Okomentovat