Osamělá vlčice

Vezmu to od začátku, od putování nejhlubšího, a pro mě zároveň stále aktuálního, od putování ke zrození. Dostala jsem se k němu klasicky, osobní zkušeností, o kterou jsem se už jednou podělila. Přesto chci na předchozí vyprávění navázat a znovu rozčeřit stojaté vody. Jsem asi od přírody bojovnice. Chci všechno vědět, všechno zvládnout a všechno udělat co nejlépe. Na své těhotenství vzpomínám jako na jedno z nejkrásnějších období, plné očekávání, svátečnosti, ale také odhodlání a umíněnosti. Tehdy snad nejhmatatelněji jsem cítila, že při odhazování navrstvených nánosů se stále více vzdaluji většinovému proudu a ustálené praxi.   

Na mé cestě k přirozenému porodu mě především oslovili a doprovázeli autoři jako Michel Odent (Znovuzrozený porod), Henci Goer (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k normálním porodu), Ingeborg Stadelmann (Zdravé těhotenství, přirozený porod), Ina May Gaskin (Zázrak porodu) a Ivana Königsmarková (Hovory s porodní bábou). Jejich knihy naprosto odrážely mé rozpložení, kdy jsem vnímala své těhotenství jako přirozenou, radostnou a výsadní událost. Dodaly mi sebedůvěru a utvrdily mě v tom, že jsem schopna sama porodit své dítě. Věděla jsem přesně, co chci a čemu se naopak chci vyhnout, a nemocniční prostředí mě naplňovalo nedůvěřivostí a bojovností. Připadala jsem si jako matka vlčice, která by s vyceněnými zuby musela bránit své mláďátko před vetřelci. Bylo pro mě důležité, aby bylo v prvních okamžicích svého života obklopeno jen blízkými lidmi. Cítila jsem, že s kompromisy, ke kterým by případně došlo, bych se moc špatně vyrovnávala. Zpětně vím, že bych na svém rozhodnutí nic neměnila. Dokonce mě kacířsky napadá, že nebýt výchozí nedůvěry v porodnici, možná bych k myšlence na porod doma ani nedošla, a to by mě vlastně mrzelo.  

Proč to všecko píšu. Vím, že každá žena má jiná přání a potřeby. Vím také, že mohou nastat komplikace, které je nutné vyřešit v nemocnici. Vážím si práce lékařů a jsem ráda, že v naší společnosti máme vyspělé zdravotnictví. Zároveň ale s obavami sleduji diskuze kolem porodů plné předsudků, urážek, zavádějících informací, bezohlednosti a neochoty něco změnit. 

V České republice je v současné době situace dost zoufalá. Centrum aktivního porodu v Praze, jediné zařízení na principu porodního domu, který kombinuje domácí prostředí a vedení porodními asistentkami s možností rychlého lékařského zásahu, bylo zrušeno před více než deseti lety. Mezitím byla jeho zakladatelka a předsedkyně Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková odsouzena kvůli úmrtí dítěte narozeného doma za její asistence a porody doma se dostaly na hranici ilegality. Nechci nijak snižovat vážnost situace. Úmrtí dítěte je vždycky tragické, ale dochází k němu bohužel i v porodnicích. Mediální a čtenářský ohlas stejně jako volání po zodpovědnosti jsou ovšem nesrovnatelné.

Vadí mi především přístup k celému problému. Už jen kvůli tomu, že většina žen dojde k porodu doma vylučovací metodou. Sama jsem ke všemu přistupovala docela metodicky. O to víc mi připadá nespravedlivé a zavádějící povrchní odsuzování a označování za nezodpovědnou, rádoby zajímavou a zpátečnickou hazardérku, jak se často ozývá na adresu mě podobných. 

Jsem přesvědčena, že je především nutné zlepšit podmínky v porodnicích, přehodnotit rutinní zásahy do porodu, oddělování dítěte od matky. Stačí srovnat běžnou praxi s doporučením Světové zdravotnické organizace. Za všechny špatné zážitky bych uvedla jeden, ze kterého je mi do pláče zlostí a bezmocí, a to se dotýká “pouze” poporodní péče. Říkám si, a co ty ostatní matky, které nenapadne vymoct si své dítě pomocí právničky, nebo o žádné nevědí? A proč by to vůbec mělo být nutné? I když se tak neděje všude, každá matka má právo na důstojné zacházení a respekt. Nad neochotou se zamyslet, naslouchat a otevřít se změně zůstává rozum stát. Přitom jsou země, kde je situace daleko příznivější. Ve Francii je sice porod v porodnici pořád dost medikalizovaná záležitost, ale existuje legální možnost vybrat si porodní bábu (doslovný překlad francouzského označení sage-femme by byl moudrá žena, jak úctyhodné), která vás doprovází po celé těhotenství, během porodu doma a zajišťuje také poporodní péči. Podobně ve Velké Británii, Německu nebo Rakousku. V Nizozemsku dokonce rodí v porodnici jen ženy s komplikacemi a ty, které si to výslovně přejí (ty druhé péči hradí samy, nebo ze soukromého pojištění). A že i tam to může probíhat úplně jinak, dokládá například jeden příběh z Belgie. 

Nebudu se rozčilovat nad tím, jak je možné, že u nás je situace taková, i když mě to stojí velké přemáhání. Snažím se to brát jako východisko a nesedět s rukama v klíně. Každý má možnost něco změnit. Je mi líto, že spousta maminek ani netuší, že by něco mohlo být jinak. Že děti nerodí porodníci, ale ony samy. Že nejlepší pro novorozeně je maminčina blízkost, kterou nic nenahradí. Naštěstí existují iniciativy, které zprostředkovávají informace a rozšiřují české obzory, například Hnutí za aktivní mateřství nebo Přirozený porod. Na podporu paní Königsmarkové vznikla stránka Příběhy pro Ivanu, inspirovaná případem maďarské porodní asistentky Agnes Gereb v podobné situaci. Přidat se může každý, kdo chce svým příběhem přiložit ruku k dílu. Kdo by chtěl  úsilí o lepší postavení porodních asistentek a právo žen na volbu podpořit ještě jinak, může podepsat petici. Iniciativy vznikají i v jiných zemích, po celém světě.

Je to zkrátka na nás. Musíme být nároční, neslevit a důvěřovat vlastní intuici. Najít odvahu bránit své potřeby, pocity a právo volby. A přát si, aby naše dcery vůbec nechápaly, že to někdy mohlo být jinak.