Už jsem si myslela, že mám téma porodů
pro sebe vyřešené a nemá cenu se v tom pořád hrabat. Nakonec osobně s tím
problém nemám, vybrala jsem si, co jsem považovala za nejlepší, a udělala bych
to znova. Ale ono se ke mně pořád vrací. Vidím, že ne všichni tu možnost volby mají, a to mi prostě nedá zůstat zticha, jako naposled při čtení článku V. Jonášové Domácí porod není hrdinství.
Já autorku v podstatě chápu. Sama porod
zažila, evidentně nemá problém s důvěrou k doktorům, kterou úspěšné
vyřešení komplikací pravděpodobně jen utvrdilo. Má asi pocit, že systém funguje a
ráda je jeho součástí. A proč taky ne, může se chlubit nízkou úmrtností,
nedávný průzkum tvrdí, že 70 % matek je spokojených, vše je, jak má být. A
najednou se odkudsi (ze středověku, z jeskyní, z džungle) vyrojí bláznivé
povětrnice, které odmítají spolupracovat, tváří se, že všemu rozumějí lépe a
tajuplně předstírají, že dosahují stupně ženství, který ostatním uniká. Aby
toho nebylo dost, tak si ještě dovolují nezodpovědně riskovat život druhých
(tedy jejich dětí) jen proto, aby se prohlašovaly za hrdinky a na ostatní mohly ukazovat
prstem. No vás by to nezvedlo ze židle? A tak se solidárně, jek je v naší zemi dobrým zvykem, píšou petice za záchranu těch nebožátek, která se sama nemohou bít za svá práva.
Kdyby bylo vždycky všechno tak
jednoduché. Autorka přesto projeví dobrou vůli, zastánkyně domácích porodů
se přece snaží respektovat. Zabrousí na online diskuze, ovšem nějaká ta agresivní tygřice na sebe nenechá dlouho čekat. Splňuje všechny podmínky:
nadřazenost, kousavost, fanatičnost. Novinářce to ale nedá, ještě jeden krok
obětuje. Diskutérčina kniha však žádný obrat nepřináší, jen potvrzení umocněné
uraženým mateřstvím. Řekněte matce, že neměla dost odvahy, že jí něco uniká a
pro dítě nechtěla udělat maximum. Že novinářka reaguje článkem, je nabíledni.
Matka v ní zuří. Já že jsem nechtěla to
nejlepší? Že jsem si chtěla něco ulehčit? To si žádá trumf nejvyšší: nejdůležitější je přece zdraví svého dítěte, tady jde filozofie stranou. Já jim dám hrdinky! Stvrzeno
autoritou bílého pláště, pro punc nezaujaté odbornosti, dílu se dostane
třešinky o hazardérech, bránících lékaři zachránit jim dítě. A můžeme
servírovat. Nějaké drobty o špatných podmínkách v nemocnici s lehkým svědomím
zapadají pod stůl. Podtrženo sečteno, fakta a zdravý rozum mluví jasně. Že ona se s tím nesnesitelně elitářským zlomkem procenta vůbec zdržuje.
A máme to. Vám to snad není jasné? Tak
ještě jednou. Vezměme to tentokrát od konce. Ona ta cesta druhým směrem často
odkrývá nové průhledy. Jste těhotná. Tak výsadní chvíle. Teď nebo nikdy, nic
nechcete zanedbat. Hledáte informace, hltáte, co vám příjde pod ruku. A že jich
není málo. Názory odborníků, statistiky, osobní zkušenosti, každý si příjde na
své. A protože jsme každý jinak založený a máme jiné potřeby a přání, vyjde nám
z té záplavy vždycky jiný klíč. Troufám si však tvrdit, že naprostou většinu
nás matek přesto spojuje bezmezná láska k tomu tvorečku, který je na nás
závislý. Není lehké se rozhodnout, ale nikdo jiný to za nás neudělá a nikdo
jiný za nás zodpovědnost nepřevezme. A že hrdinkou je každá, která na svět
přivede své dítě, za jakýchkoli podmínek, je přece bez debat. Jak by se mi
líbilo na tomto místě skončit nějakou poslední vzletnou větou o nejkrásnější
chvíli v životě a otočit list.
Ale nemůžu. Moje cesta za tím nejlepším mě dovedla
do temných vod. Potkala jsem a stále potkávám další ženy, které si odnášejí z
porodu v nemocnici velice špatné vzpomínky. Naprostá většina těch, které rodily doma, k
rozhodnutí dospěla na základě předchozí špatné zkušenosti osobní nebo z okolí.
Je do očí bijící, že pes asi nebude zakopaný v obýváku. Stačí porovnat
doporučení Světové zdravotnické organizace s běžnou porodniční praxí,
tolikrát bolestně potvrzenou osobními příběhy od nás, i z mnoha dalších zemí. Ano, jsou to názory jednotlivců, ale nevytvořili jsme snad zdravotnický systém k tomu, aby sloužil nám lidem? I kdyby jediná matka nebyla u porodu
respektovaná, je něco špatně. Každý příběh je jedinečný, neopakovatelný, nenapravitelný. Proto mi vadí, že v článku chybí zmínka o přílišných preventivních zákrocích, císařských řezech, omezování výkonu
porodních asistentek nebo naprosto nezdůvodnitelnému oddělování dítěte od
matky. Z jejich
následků se některé z nás dostávají celé roky. Není fanatismus
spíše zkostnatělé lpění na starých zvyklostech a nadřazeném přístupu
neochotnému k jakémukoli dialogu?
Troufám si tvrdit, že dokud
nerespektujeme rodičky v porodnicích, není jakékoli odsuzovaní domácích porodů na místě.
Proč ztrácet čas sporem o to, kdo je utlačován a kdo utlačovatel? Je s
podivem, že v mnoha vyspělých zemích je domácí porod naprosto legální a
akceptovaný, někde dosahuje čísel zdaleka vyšších (v Nizozemsku, kde žiju, rodí
v nemocnici jen ty, které mají zdravotní komplikace, nebo si tak výslovně
přejí). A jsme na začátku, když je řečeno a, neodpustím si b, vedle petice za zákaz domácích porodů existuje i jiná za jejich legalizaci a lepší postavení porodních asistentek. S přáním paní Jonášové, aby jí emoce nebránily v cestě za dalšími informacemi a pochopením, svou snahu o pohled na druhou stranu mince (prozatím?) končím. Jen dál nesouhlasme, ale braňme vzájemně svá práva na jiný názor.
Žádné komentáře:
Okomentovat