Ty nikdy nebudeš bohatá, směje se mi
pravidelně kamarád, když se rozohňuju nad nespravedlností světa. Poprvé mě to
docela popudilo, hned ze dvou důvodů. Jednak jsem doma platila spíš za tu
šetřivou, která si sladkosti schovává na později a utrácí až po velkém
zvažování. Uznávám, že jsem měla vždycky velkou radost, když jsem si něco
vydělala. Zálibně jsem počítala, kolik za určitou dobu našetřím. Když jsem pak odešla
do Prahy na vysokou, měla jsem najednou hrůzu z toho, kolik věcí člověk
potřebuje a jak jsou drahé. Po nějaké době se ta úzkost obrousila, ale sotva
jsem si na pražské ceny začala zvykat, odjela jsem studovat do Francie. A zase jsem
první měsíce přepočítávání nevěděla, co večeřet. Následovalo období obcházení
výloh se zatajeným dechem. Tolik krásných věcí! Budu si vůbec někdy moct něco
takového koupit? Úzkostlivě jsem si zapisovala všechny výdaje a příjmy,
koumala, kde ušetřit a jak vydělat. Měla jsem pocit, že není jiné řešení než
přijmout pravidla hry a snažit se zbohatnout.
Ale ne za každou cenu. Druhým důvodem k
nazlobení bylo dilema, jestli jsem prostě hloupá, když nepoměřuju všecky věci
kolem jen tím, jestli z toho kouká nějaký zisk. Jsem jen sama proti sobě, když
mi vadí nerovnost mezi lidmi a sobeckost těch, kteří mají hojnost a nedohlédnou
přes ní k nuzným a potřebným? Vždycky se mi protivilo, jak věhlas a uznání jsou
dneska většinou podmíněné bohatstvím (nabízí se protiargument, že pěníze jsou
jen ustálený způsob odměny za výjmečnost, ale proč jsou teda mezi boháči
sportovci, herci, bezohlední podnikatelé... opravdu se nevíc zasadili o
"dobro lidstva"?) Ale přesto většina lidí baží po takovém úspěchu.
Nedávno jsem narazila na jeden rozhovor s top manažerkou, která svolila dát nám
pěšákům nahlédnout do výsostného světa byznysu. Vzorem, který má světu co
sdělit, je proto, že sama uspěla u pohovoru v "neperspektivní" době
těhotenství, v jednom roce stihla porod, dvoutýdenní mateřskou (o tom zase
jindy) a napomoci výraznému zvýšení hodnoty firemních akcií. Na první pohled
geniální. Schopná prosadit se v maskulinní manažerské špičce. Ovšem pracovní
sílu vidí spíš jako zdroj peněz. Lidské zdroje, nebo spíš stroje... "Předpokladem
úspěchu je efektivita, založená na co největším množství správných rozhodnutí v
nejkratším čase. Čas jsou peníze. Doba je rychlá a vítězí první dojem. Kdo se
hrbí, je líný." Pro ni ideální kandidát zná firmu lépe, než zakladatel, je
sebevědomý, ale v žádném případě se neptá na plat, chrlí hesla, nekritizuje
bývalého šéfa, je optimista. Po návratu domů ujistí děkovným emailem o své
vděčnosti a vždypřipravenosti. Amen.
Čekala bych teda víc než klišovité fráze,
které plní všechny úžasné příručky, jak uspět u pohovoru. Kdyby všichni hráli
stejně, jak by to asi vypadalo? Ráda se bavím představou, jak by lidská
aktivita vypadala z výšky. Napadá mě křeček běhající v kolotoči nebo loutkové divadlo. Mít víc a víc, ale na co?
Došlo mi, že i já jsem se vlastně těšila z hromadění peněz kvůli představě, co
všecko bych si mohla koupit, z pocitu zajištění. Úplně jsem zapomněla, že je to
jen prostředek, ne cíl.
Hledala jsem protiargumenty, aby to neznělo
jako moralizující kyselé hrozny. Takové, které mi mluvily z duše, jsem našla v
knize E.F.Schumachera Malé je milé (Small is beautiful). Je neuvěřitelné a zároveň
smutné, jak aktuálně text zní po 40 letech od svého vydání. Myslím, že by
dneska vůbec nebyl rád, jak bylo jeho varování přesné ale přehlížené. Do jaké
dokonalosti jsme svět za tu dobu dovedli, ukazuje třeba dokument Rozkvět (Thrive).
Už v tom nechci hrát. Je to opravdu jako
začarovný kruh. Kdo nechce vydělávat, je hloupý nebo líný. Přitom já jsem vždycky
chtěla dělat hrozně moc věcí. Představa vydat se jedním směrem a zavřít všechny
ostatní dveře, kterými jsem nakukovala, mě svazovala. Postupně jsem ale přišla
na to, jak výběr zúžovat. Nemohla bych dělat práci, kterou nepovažuji za
užitečnou. Taky jsem si uvědomila, že když dělám něco "zadarmo", těší
mě to vlastně mnohem víc. Zásadně taky z jistoty, že mě k tomu nemotivuje
finanční odměna. No výborně, to jsem to dopracovala. Tenhle luxus si můžu možná
dovolit teď na mateřské, ale jak to vyřešit nějak systémově?
Mezitím jsem (možná z pudu sebezáchovy,
vyrovnat se s tím, co všechno si pravděpodobně nikdy nebudu moct koupit) začala
přehodnocovat své potřeby. Dlužno podotknout, že jsem zároveň od malička trpěla
syndromem největšího batohu na školním výletě. Přemýšlím, jestli za to nemohl
trochu můj taťka, který se vždycky smál lufťákům v šusťákách a vodil nás po
horských stezkách pro vyvolené (pravda, občas nám pod nohama začvachtalo...).
Každopádně jsem si často v hlavě sestavovala seznam všeho nejnutnějšího a
potřebného k přežití. Naučit se žít s málem mi pomohl také můj zatím docela
kočovný život. Časté stěhování mě nutilo nehromadit zbytečnosti a věci
pravidelně třídit. Vždycky má takový pocit očisty a odlehčení, když se něčeho
zbavím. Ale zároveň než něco vyhodím, pořád koumám, jak by se to ještě dalo
použít. Takže jsem došla k tomu, že mi vyhovuje mít málo věcí, které jsou ale z
kvalitních příjemných materiálů, mají nějaký příběh a nebo k nim mám osobní
vztah, více méně v duchu minimalismu a dobrovolné skromnosti.
Zatím si nedovedu představit, že bych žila
způsobem, který se bez peněz obejde úplně, i když představa je to lákavá. Cesta
možná vede přes jejich nahrazení něčím méně "zkaženým". Vznikají místní měny, virtuální peníze, na jejichž
principu fungují například skupiny LETS, u
nás se tím zabývá třeba Alternativa zdola. Pro mě osobně je výměnná skupina zdrojem
příjemných aktivit i zajímavých kontaktů, ale... Ale není to dotažené do konce.
S běžnými penězi to má přece jen hodně společného. Mám pocit, že to člověka
pořád drží ve starém přepočítávání, co z toho můžu mít. Beru to jako dobrou
alternativu na cestě od anonymního placení za služby k osobnějším vztahům. Ale
přece jen není nic lepšího, než mít takové přátelé, se kterými si vzájemně
pomáháme bez zářezů na pažbě. Proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že i
u nás se podobný projekt nedávno rozjel. Přehodnotit
lidské úsilí, zviditelnit a lépe ocenit i nelukrativní,
nevýdělečné činnosti by mohl také základní příjem. Další zajímavé články v angličtině jsou
například tady.
Myslím,
že dnešní tempo přímo volá po zpomalení, možná až zastavení. Ta závratná rychlost je totiž
dostupná jen dravým a silným, ale jak pomoct těm slabším, když se kolem nich
jen mihneme? Jedním z příkladů může být jeden
mladý německý pár, který takřka úplně bez peněz žije už několik let. Je
pochopitelně terčem kritiky, ale určitě inspiruje jiné. Můj sen je vytvořit si
kolem sebe prostor, ve kterém peníze nebudou určující hodnotou. A potom budu
doopravdy bohatá.
Díky za článek a odkazy!
OdpovědětVymazat