Jak se zbavit peněz

Ty nikdy nebudeš bohatá, směje se mi pravidelně kamarád, když se rozohňuju nad nespravedlností světa. Poprvé mě to docela popudilo, hned ze dvou důvodů. Jednak jsem doma platila spíš za tu šetřivou, která si sladkosti schovává na později a utrácí až po velkém zvažování. Uznávám, že jsem měla vždycky velkou radost, když jsem si něco vydělala. Zálibně jsem počítala, kolik za určitou dobu našetřím. Když jsem pak odešla do Prahy na vysokou, měla jsem najednou hrůzu z toho, kolik věcí člověk potřebuje a jak jsou drahé. Po nějaké době se ta úzkost obrousila, ale sotva jsem si na pražské ceny začala zvykat, odjela jsem studovat do Francie. A zase jsem první měsíce přepočítávání nevěděla, co večeřet. Následovalo období obcházení výloh se zatajeným dechem. Tolik krásných věcí! Budu si vůbec někdy moct něco takového koupit? Úzkostlivě jsem si zapisovala všechny výdaje a příjmy, koumala, kde ušetřit a jak vydělat. Měla jsem pocit, že není jiné řešení než přijmout pravidla hry a snažit se zbohatnout.

Ale ne za každou cenu. Druhým důvodem k nazlobení bylo dilema, jestli jsem prostě hloupá, když nepoměřuju všecky věci kolem jen tím, jestli z toho kouká nějaký zisk. Jsem jen sama proti sobě, když mi vadí nerovnost mezi lidmi a sobeckost těch, kteří mají hojnost a nedohlédnou přes ní k nuzným a potřebným? Vždycky se mi protivilo, jak věhlas a uznání jsou dneska většinou podmíněné bohatstvím (nabízí se protiargument, že pěníze jsou jen ustálený způsob odměny za výjmečnost, ale proč jsou teda mezi boháči sportovci, herci, bezohlední podnikatelé... opravdu se nevíc zasadili o "dobro lidstva"?) Ale přesto většina lidí baží po takovém úspěchu. 

Nedávno jsem narazila na jeden rozhovor s top manažerkou, která svolila dát nám pěšákům nahlédnout do výsostného světa byznysu. Vzorem, který má světu co sdělit, je proto, že sama uspěla u pohovoru v "neperspektivní" době těhotenství, v jednom roce stihla porod, dvoutýdenní mateřskou (o tom zase jindy) a napomoci výraznému zvýšení hodnoty firemních akcií. Na první pohled geniální. Schopná prosadit se v maskulinní manažerské špičce. Ovšem pracovní sílu vidí spíš jako zdroj peněz. Lidské zdroje, nebo spíš stroje... "Předpokladem úspěchu je efektivita, založená na co největším množství správných rozhodnutí v nejkratším čase. Čas jsou peníze. Doba je rychlá a vítězí první dojem. Kdo se hrbí, je líný." Pro ni ideální kandidát zná firmu lépe, než zakladatel, je sebevědomý, ale v žádném případě se neptá na plat, chrlí hesla, nekritizuje bývalého šéfa, je optimista.  Po návratu domů ujistí děkovným emailem o své vděčnosti a vždypřipravenosti. Amen.

Čekala bych teda víc než klišovité fráze, které plní všechny úžasné příručky, jak uspět u pohovoru. Kdyby všichni hráli stejně, jak by to asi vypadalo? Ráda se bavím představou, jak by lidská aktivita vypadala z výšky. Napadá mě křeček běhající v kolotoči nebo loutkové divadlo. Mít víc a víc, ale na co? Došlo mi, že i já jsem se vlastně těšila z hromadění peněz kvůli představě, co všecko bych si mohla koupit, z pocitu zajištění. Úplně jsem zapomněla, že je to jen prostředek, ne cíl.  

Hledala jsem protiargumenty, aby to neznělo jako moralizující kyselé hrozny. Takové, které mi mluvily z duše, jsem našla v knize E.F.Schumachera Malé je milé (Small is beautiful). Je neuvěřitelné a zároveň smutné, jak aktuálně text zní po 40 letech od svého vydání. Myslím, že by dneska vůbec nebyl rád, jak bylo jeho varování přesné ale přehlížené. Do jaké dokonalosti jsme svět za tu dobu dovedli, ukazuje třeba dokument Rozkvět (Thrive).

Už v tom nechci hrát. Je to opravdu jako začarovný kruh. Kdo nechce vydělávat, je hloupý nebo líný. Přitom já jsem vždycky chtěla dělat hrozně moc věcí. Představa vydat se jedním směrem a zavřít všechny ostatní dveře, kterými jsem nakukovala, mě svazovala. Postupně jsem ale přišla na to, jak výběr zúžovat. Nemohla bych dělat práci, kterou nepovažuji za užitečnou. Taky jsem si uvědomila, že když dělám něco "zadarmo", těší mě to vlastně mnohem víc. Zásadně taky z jistoty, že mě k tomu nemotivuje finanční odměna. No výborně, to jsem to dopracovala. Tenhle luxus si můžu možná dovolit teď na mateřské, ale jak to vyřešit nějak systémově?

Mezitím jsem (možná z pudu sebezáchovy, vyrovnat se s tím, co všechno si pravděpodobně nikdy nebudu moct koupit) začala přehodnocovat své potřeby. Dlužno podotknout, že jsem zároveň od malička trpěla syndromem největšího batohu na školním výletě. Přemýšlím, jestli za to nemohl trochu můj taťka, který se vždycky smál lufťákům v šusťákách a vodil nás po horských stezkách pro vyvolené (pravda, občas nám pod nohama začvachtalo...). Každopádně jsem si často v hlavě sestavovala seznam všeho nejnutnějšího a potřebného k přežití. Naučit se žít s málem mi pomohl také můj zatím docela kočovný život. Časté stěhování mě nutilo nehromadit zbytečnosti a věci pravidelně třídit. Vždycky má takový pocit očisty a odlehčení, když se něčeho zbavím. Ale zároveň než něco vyhodím, pořád koumám, jak by se to ještě dalo použít. Takže jsem došla k tomu, že mi vyhovuje mít málo věcí, které jsou ale z kvalitních příjemných materiálů, mají nějaký příběh a nebo k nim mám osobní vztah, více méně v duchu minimalismu a dobrovolné skromnosti.

Zatím si nedovedu představit, že bych žila způsobem, který se bez peněz obejde úplně, i když představa je to lákavá. Cesta možná vede přes jejich nahrazení něčím méně "zkaženým". Vznikají místní měny, virtuální peníze, na jejichž principu fungují například skupiny LETS, u nás se tím zabývá třeba Alternativa zdola. Pro mě osobně je výměnná skupina zdrojem příjemných aktivit i zajímavých kontaktů, ale... Ale není to dotažené do konce. S běžnými penězi to má přece jen hodně společného. Mám pocit, že to člověka pořád drží ve starém přepočítávání, co z toho můžu mít. Beru to jako dobrou alternativu na cestě od anonymního placení za služby k osobnějším vztahům. Ale přece jen není nic lepšího, než mít takové přátelé, se kterými si vzájemně pomáháme bez zářezů na pažbě. Proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že i u nás se podobný projekt nedávno rozjel. Přehodnotit lidské úsilí, zviditelnit a lépe ocenit i nelukrativní, nevýdělečné činnosti by mohl také základní příjem. Další zajímavé články v angličtině jsou například tady.

Myslím, že dnešní tempo přímo volá po zpomalení, možná až zastavení. Ta závratná rychlost je totiž dostupná jen dravým a silným, ale jak pomoct těm slabším, když se kolem nich jen mihneme? Jedním z příkladů může být jeden mladý německý pár, který takřka úplně bez peněz žije už několik let. Je pochopitelně terčem kritiky, ale určitě inspiruje jiné. Můj sen je vytvořit si kolem sebe prostor, ve kterém peníze nebudou určující hodnotou. A potom budu doopravdy bohatá.