pátek 15. března 2013

Od konce na začátek

Už jsem si myslela, že mám téma porodů pro sebe vyřešené a nemá cenu se v tom pořád hrabat. Nakonec osobně s tím problém nemám, vybrala jsem si, co jsem považovala za nejlepší, a udělala bych to znova. Ale ono se ke mně pořád vrací. Vidím, že ne všichni tu možnost volby mají, a to mi prostě nedá zůstat zticha, jako naposled při čtení článku V. Jonášové Domácí porod není hrdinství

Já autorku v podstatě chápu. Sama porod zažila, evidentně nemá problém s důvěrou k doktorům, kterou úspěšné vyřešení komplikací pravděpodobně jen utvrdilo. Má asi pocit, že systém funguje a ráda je jeho součástí. A proč taky ne, může se chlubit nízkou úmrtností, nedávný průzkum tvrdí, že 70 % matek je spokojených, vše je, jak má být. A najednou se odkudsi (ze středověku, z jeskyní, z džungle) vyrojí bláznivé povětrnice, které odmítají spolupracovat, tváří se, že všemu rozumějí lépe a tajuplně předstírají, že dosahují stupně ženství, který ostatním uniká. Aby toho nebylo dost, tak si ještě dovolují nezodpovědně riskovat život druhých (tedy jejich dětí) jen proto, aby se prohlašovaly za hrdinky a na ostatní mohly ukazovat prstem. No vás by to nezvedlo ze židle? A tak se solidárně, jek je v naší zemi dobrým zvykem, píšou petice za záchranu těch nebožátek, která se sama nemohou bít za svá práva.

Kdyby bylo vždycky všechno tak jednoduché. Autorka přesto projeví dobrou vůli, zastánkyně domácích porodů se přece snaží respektovat. Zabrousí na online diskuze, ovšem nějaká ta agresivní tygřice na sebe nenechá dlouho čekat. Splňuje všechny podmínky: nadřazenost, kousavost, fanatičnost. Novinářce to ale nedá, ještě jeden krok obětuje. Diskutérčina kniha však žádný obrat nepřináší, jen potvrzení umocněné uraženým mateřstvím. Řekněte matce, že neměla dost odvahy, že jí něco uniká a pro dítě nechtěla udělat maximum. Že novinářka reaguje článkem, je nabíledni. 

Matka v ní zuří. Já že jsem nechtěla to nejlepší? Že jsem si chtěla něco ulehčit? To si žádá trumf nejvyšší: nejdůležitější je přece zdraví svého dítěte, tady jde filozofie stranou. Já jim dám hrdinky! Stvrzeno autoritou bílého pláště, pro punc nezaujaté odbornosti, dílu se dostane třešinky o hazardérech, bránících lékaři zachránit jim dítě. A můžeme servírovat. Nějaké drobty o špatných podmínkách v nemocnici s lehkým svědomím zapadají pod stůl. Podtrženo sečteno, fakta a zdravý rozum mluví jasně. Že ona se s tím nesnesitelně elitářským zlomkem procenta vůbec zdržuje. 

A máme to. Vám to snad není jasné? Tak ještě jednou. Vezměme to tentokrát od konce. Ona ta cesta druhým směrem často odkrývá nové průhledy. Jste těhotná. Tak výsadní chvíle. Teď nebo nikdy, nic nechcete zanedbat. Hledáte informace, hltáte, co vám příjde pod ruku. A že jich není málo. Názory odborníků, statistiky, osobní zkušenosti, každý si příjde na své. A protože jsme každý jinak založený a máme jiné potřeby a přání, vyjde nám z té záplavy vždycky jiný klíč. Troufám si však tvrdit, že naprostou většinu nás matek přesto spojuje bezmezná láska k tomu tvorečku, který je na nás závislý. Není lehké se rozhodnout, ale nikdo jiný to za nás neudělá a nikdo jiný za nás zodpovědnost nepřevezme. A že hrdinkou je každá, která na svět přivede své dítě, za jakýchkoli podmínek, je přece bez debat. Jak by se mi líbilo na tomto místě skončit nějakou poslední vzletnou větou o nejkrásnější chvíli v životě a otočit list.

Ale nemůžu. Moje cesta za tím nejlepším mě dovedla do temných vod. Potkala jsem a stále potkávám další ženy, které si odnášejí z porodu v nemocnici velice špatné vzpomínky. Naprostá většina těch, které rodily doma, k rozhodnutí dospěla na základě předchozí špatné zkušenosti osobní nebo z okolí. Je do očí bijící, že pes asi nebude zakopaný v obýváku. Stačí porovnat doporučení Světové zdravotnické organizace s běžnou porodniční praxí, tolikrát bolestně potvrzenou osobními příběhy od nás, i z mnoha dalších zemí. Ano, jsou to názory jednotlivců, ale nevytvořili jsme snad zdravotnický systém k tomu, aby sloužil nám lidem? I kdyby jediná matka nebyla u porodu respektovaná, je něco špatně. Každý příběh je jedinečný, neopakovatelný, nenapravitelný. Proto mi vadí, že v článku chybí zmínka o přílišných preventivních zákrocích, císařských řezech, omezování výkonu porodních asistentek nebo naprosto nezdůvodnitelnému oddělování dítěte od matky. Z jejich následků se některé z nás dostávají celé roky. Není fanatismus spíše zkostnatělé lpění na starých zvyklostech a nadřazeném přístupu neochotnému k jakémukoli dialogu
 
Troufám si tvrdit, že dokud nerespektujeme rodičky v porodnicích, není jakékoli odsuzovaní domácích porodů na místě. Proč ztrácet čas sporem o to, kdo je utlačován a kdo utlačovatel? Je s podivem, že v mnoha vyspělých zemích je domácí porod naprosto legální a akceptovaný, někde dosahuje čísel zdaleka vyšších (v Nizozemsku, kde žiju, rodí v nemocnici jen ty, které mají zdravotní komplikace, nebo si tak výslovně přejí). A jsme na začátku, když je řečeno a, neodpustím si b, vedle petice za zákaz domácích porodů existuje i jiná za jejich legalizaci a lepší postavení porodních asistentek. S přáním paní Jonášové, aby jí emoce nebránily v cestě za dalšími informacemi a pochopením, svou snahu o pohled na druhou stranu mince (prozatím?) končím. Jen dál nesouhlasme, ale braňme vzájemně svá práva na jiný názor.

Žádné komentáře:

Okomentovat