neděle 15. prosince 2013

Kdo získává a kdo ztrácí

Už skoro dva roky běží Příbehy pro Ivanu. Přečetla jsem téměř všechny a přestože je to vlastně pořád stejné téma, každý další je něčím jedinečný a obohacující. Jsem za ně moc vděčná, protože mi pomáhají vytrvat v mém putování proti proudu, které začalo právě u porodu našeho synka (narodil se den po vydání prvního rozsudku v září 2011). V té době ještě nefungovaly tyhle stránky, ale sdílené zkušenosti jiných maminek mi pomohly k rozhodnutí, které je pro mě napořád zdrojem vnitřní síly a mateřského sebevědomí.

Domácí porod byl vykročením na trnitou cestu, na které pravda občas padám „na hubu“ a rouhavě si přeju, abych mohla žít v sladké nevědomosti, mít dítě seřízené jako hodinky, které chápe, že já vím, co je pro něj nejlepší, přes den ho odložit v jeslích, večer s plyšákem do pokojíčku, přijímat vděčně a bez obav všechny nabízené léky a očkování stejně jako sladkosti na míru a záplavu plastových příšerek, abych ho ochránila a neupírala mu dětské radosti. Vím, že kdybych si tehdy nepostavila hlavu, s velkou pravděpodobností by mě v porodnici posadili do takového konvenčního vlaku (nebo vleku?). Ale z těhle slabých chvilek se rychle otřepu a zase jsem neskonale šťastná, že můžu prožívat každou chvilku vedle toho stvořeníčka, které se k nám ve spánku tulí, kojí se na přání, je neposedné, zdravé a spokojené. A tehdy mi vždycky dojde, jaká síla je v tomhle kolektivním předávání zkušeností a posilování mateřské intuice, zodpovědnosti a naslouchání potřeb.

Vždycky mi je líto každé maminky, která si musí projít nějakou špatnou zkušeností a nechápu, proč věcí jako neodnášení dítěte či vysvětlování zákroků a respektování dalších potřeb je tak těžké dosáhnout. A o co víc, ty matky, které se toho dožadují, se setkávají s pohrdáním a odsouzením okolí. Vy z toho naděláte, myslíte si, že všemu rozumíte, přežila to každá, zdraví dítěte za to stojí... a podobné vyděračské a popírající reakce. Žiju v zahraničí, takže jsem zatím nezažila žádnou přímou konfrontaci, ale dost mi osvětlila nedávná diskuze zdravotníků ohledně chystaných „změn“ na portále Medicinal Tribune.

Tak proto je tak těžké něco změnit. Páni doktoři držkují jako rozmazlené děti, kterým někdo sáhl na jejich hračku. Zoufalost, jak se jim vše drolí pod rukama. Ministerstvo ustupuje potrhlým ženským, které by je chtěly poučovat? A těm to navíc není dost a ještě si dovolí v diskuzi oponovat? Ta nehoráznost, ten nevděk, kam ten svět spěje! Ruce líbat bychom jim měli za nasazení, se kterým zachraňují naše životy. A média jim podkuřují, pořád to někdo vytahuje, copak veřejnost těch pár divoženek opravdu zajímá?

Dřív jsem byla bojovnější, podobné řeči mě vytáčely a všecko ve mně vřelo. Dneska si připadám silnější, už mě to tolik nezasáhne. Vím, že jsem spokojená máma spokojeného kloučka a žádnému zoufalci se nepodaří mé podřeby zesměšnit a podkopat. Vlastně jsem těm doktorům vděčná, protože na mojí proměně mají velký podíl. Díky jejich přístupu jsem k domácímu porodu došla v podstatě vylučovací metodou, třeba bych ho jinak úplně minula, a to by mě zpětně mrzelo. Místo lamentování nad rebelskými „pacientkami“ by se doktoři měli spíš chytit za nos a přiznat si, že k tomu proklínanému domácímu porodu doženou velkou část rodiček sami. A že dlouho už pod něj všechny skutečné nedostatky porodnictví nepůjde zametat. Jejich zkostnatělé postoje a pohrdání v jistém smyslu celou věc usnadňují. „Vybičovali“ nás k tvoření tohoto kolektivního příběhu, předávání zkušeností, podpory a inspirace. Díky tomu přibývá silných žen, které vědí, co chtějí. Kdyby hráli diplomatičtěji, možná bychom se jako ona pověstná žába už dávno uvařily v hrnci.

A taky mi je jich líto. Přemýšlím, kolik z nich si nese trauma z násilného porodu, separace, nedostatku citu, když své ochuzení, možná nevědomky, ordinují dalším. Mají tak výsadní povolání, u kterého jsou přítomni zrození, a oni vůbec nic nepochopili. Přetahují se o otěže ve slepém přesvědčení, že opravdu něco řídí. Plivají, koušou, ubližují. Překroutili celou věc na boj kdo z koho a nejspíš cítí, že dlouho nevydrží. Musí si připadat vyčerpaní, nepochopení, odstrkovaní. Jsem jim vděčná, že mi vždycky připomenou, jaké saze z bojiště by i na mě ulpěly, kdybych na to šla stejně.

Za několik (snad málo) let se věci změní. Je to naprosto nevyhnutelné – změnu vede pud sebezáchovy a zdravý rozum. Navíc tímto směrem ukazují také vědecké studie a závěry odborníků v zahraničí, což ještě společnost potřebuje, aby znovuobjevila přirozené chování. Možná jsme zatím v menšině, ale pomalu nás příbývá a škatulka alternativní bude brzo tak přeplněná, že ztratí svůj význam. Příští generace (možná už naše děti?) budou těžko chápat, že bylo nutné se mediálně handrkovat o způsobilost porodních bab asistovat u porodu, o schopnost rodiček naslouchat svému tělu a děťátku a vést porod vlastním tempem, nebo o důležitost nepřetržitého kontaktu matky s novorozencem. Naši lékaři by si měli rychle spočítat, na které straně historie chtějí stát. Jestli by místo „charakterního“ zastávání stejného postoje nebylo užitečnější pro ně i okolí opustit potápějící se loď a nebýt svým potomkům k smíchu. Tak jim v tomhle bilančním čase přeju rozlišovací schopnost, pokoru a pochopení. Nikdy není pozdě na to zvolit správný směr.

4 komentáře:

  1. mohu-li se zeptat.. trošku mimo článek..
    nechali jste děťátko očkovat nebo ne..?
    případně děkuji za odpověď :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Očkovaný zatím není vůbec, čím víc o tom studuju, tím víc jsem přesvědčená, až to tak zůstane. Ještě uvidím, až bude starší. Nicméně obava z nežádoucích účinků je pro mě zásadní. Akorát teď bydlíme v Holandsku, kde je očkování nepovinné, takže z téhle strany žádný nátlak, v tom je to jednodušší:)
    Ale i u nás takových rodičů přibývá https://www.facebook.com/groups/238807616223876/?bookmark_t=group. Tak držím palce v rozhodování

    OdpovědětVymazat