Člověk - tvor tvořivý

Nemám ráda, když něco nejde. Vždycky se snažím věcem přijít na kloub. Prostě chci vědět proč. A co mi vadí ještě víc, je tvrzení, že něco nejde. To je pro mě dvojnásobná výzva.

Nejdřív jsem taky tápala, kudy z toho bludného kruhu ven. Mám sklony věci kritizovat, hledat problémy a bojím se občas vidět jen tu lepší stránku, abych nebyla naivní. Ale jen se mi pak v hlavě hromadí paralyzující negativní myšlenky. Pořád si myslím, že člověk se nemůže jen zavřít oči před vším špatným, co se ve světě děje, odstěhovat se někam do pastoušky v horách a o zbytek se nestarat. Nesnažit se o nic, složit ruce do klína s tím, že jeden člověk stejně nic nezmůže, taky není řešení. Kde je tedy správná míra a za který konec ji z té bažiny vytáhnout?

Začátkem roku jsem na stránkách Táni Fischerové našla dokument o nové kultuře tvůrčích lidí (trailer v angličtině zde). A to byl pro mě ten chybějící můstek. Tvořit. Přesto, že to je mravenčí práce a může se zdát nemožná, nakonec co jiného nám zbývá. Přidala jsem se ke skupině Čechů a Slováků, kteří se pustili do propojování tvořivých kolem sebe. Pořádají pravidelná setkání, otevřená každému.

23. dubna se chystá velké Leadership forum Central Europe, kterého se zúčastní hosté z celé Evropy. A to je teprve začátek!

Chceme vytvořit mezinárodní síť tvůrčích, tvořivých, kreativních, kterých jsou kolem miliony. Ozývají se lidé z celého světa. V některých zemích (Itálie, Belgie) už pár let fungují jako organizované celky. Jinde o sobě navzájem ještě nevědí a cítí se osamocení. Je úplně jedno, jestli se hlásí k označení Cultural creatives, nebo jsou "jen" aktivní ve svém okolí. Důležité je, že se rozhodli přetvořit svou nespokojenost do něčeho konkrétního a pozitivního, v duchu hesla "nebojovat proti stávajícímu systému, ale vytvořit nový, čímž se ten starý stane zbytečným." 

Není samozřejmě možné ani nutné, abychom se všichni navzájem znali. Ale sdílení informací, zkušeností, názorů a dojmů nás vzájemně obohacuje a posouvá dál. Až se tak rozsvítí pomyslná světýlka kolem nás, už si nebudeme moct myslet, že jsme v tom sami a nic nezmůžeme. Každý může přispět svým dílem či dílkem do pestré mozaiky. Všichni jsme vůdci a tvůrci nové kultury!

Jak se zbavit peněz

Ty nikdy nebudeš bohatá, směje se mi pravidelně kamarád, když se rozohňuju nad nespravedlností světa. Poprvé mě to docela popudilo, hned ze dvou důvodů. Jednak jsem doma platila spíš za tu šetřivou, která si sladkosti schovává na později a utrácí až po velkém zvažování. Uznávám, že jsem měla vždycky velkou radost, když jsem si něco vydělala. Zálibně jsem počítala, kolik za určitou dobu našetřím. Když jsem pak odešla do Prahy na vysokou, měla jsem najednou hrůzu z toho, kolik věcí člověk potřebuje a jak jsou drahé. Po nějaké době se ta úzkost obrousila, ale sotva jsem si na pražské ceny začala zvykat, odjela jsem studovat do Francie. A zase jsem první měsíce přepočítávání nevěděla, co večeřet. Následovalo období obcházení výloh se zatajeným dechem. Tolik krásných věcí! Budu si vůbec někdy moct něco takového koupit? Úzkostlivě jsem si zapisovala všechny výdaje a příjmy, koumala, kde ušetřit a jak vydělat. Měla jsem pocit, že není jiné řešení než přijmout pravidla hry a snažit se zbohatnout.

Ale ne za každou cenu. Druhým důvodem k nazlobení bylo dilema, jestli jsem prostě hloupá, když nepoměřuju všecky věci kolem jen tím, jestli z toho kouká nějaký zisk. Jsem jen sama proti sobě, když mi vadí nerovnost mezi lidmi a sobeckost těch, kteří mají hojnost a nedohlédnou přes ní k nuzným a potřebným? Vždycky se mi protivilo, jak věhlas a uznání jsou dneska většinou podmíněné bohatstvím (nabízí se protiargument, že pěníze jsou jen ustálený způsob odměny za výjmečnost, ale proč jsou teda mezi boháči sportovci, herci, bezohlední podnikatelé... opravdu se nevíc zasadili o "dobro lidstva"?) Ale přesto většina lidí baží po takovém úspěchu. 

Nedávno jsem narazila na jeden rozhovor s top manažerkou, která svolila dát nám pěšákům nahlédnout do výsostného světa byznysu. Vzorem, který má světu co sdělit, je proto, že sama uspěla u pohovoru v "neperspektivní" době těhotenství, v jednom roce stihla porod, dvoutýdenní mateřskou (o tom zase jindy) a napomoci výraznému zvýšení hodnoty firemních akcií. Na první pohled geniální. Schopná prosadit se v maskulinní manažerské špičce. Ovšem pracovní sílu vidí spíš jako zdroj peněz. Lidské zdroje, nebo spíš stroje... "Předpokladem úspěchu je efektivita, založená na co největším množství správných rozhodnutí v nejkratším čase. Čas jsou peníze. Doba je rychlá a vítězí první dojem. Kdo se hrbí, je líný." Pro ni ideální kandidát zná firmu lépe, než zakladatel, je sebevědomý, ale v žádném případě se neptá na plat, chrlí hesla, nekritizuje bývalého šéfa, je optimista.  Po návratu domů ujistí děkovným emailem o své vděčnosti a vždypřipravenosti. Amen.

Čekala bych teda víc než klišovité fráze, které plní všechny úžasné příručky, jak uspět u pohovoru. Kdyby všichni hráli stejně, jak by to asi vypadalo? Ráda se bavím představou, jak by lidská aktivita vypadala z výšky. Napadá mě křeček běhající v kolotoči nebo loutkové divadlo. Mít víc a víc, ale na co? Došlo mi, že i já jsem se vlastně těšila z hromadění peněz kvůli představě, co všecko bych si mohla koupit, z pocitu zajištění. Úplně jsem zapomněla, že je to jen prostředek, ne cíl.  

Hledala jsem protiargumenty, aby to neznělo jako moralizující kyselé hrozny. Takové, které mi mluvily z duše, jsem našla v knize E.F.Schumachera Malé je milé (Small is beautiful). Je neuvěřitelné a zároveň smutné, jak aktuálně text zní po 40 letech od svého vydání. Myslím, že by dneska vůbec nebyl rád, jak bylo jeho varování přesné ale přehlížené. Do jaké dokonalosti jsme svět za tu dobu dovedli, ukazuje třeba dokument Rozkvět (Thrive).

Už v tom nechci hrát. Je to opravdu jako začarovný kruh. Kdo nechce vydělávat, je hloupý nebo líný. Přitom já jsem vždycky chtěla dělat hrozně moc věcí. Představa vydat se jedním směrem a zavřít všechny ostatní dveře, kterými jsem nakukovala, mě svazovala. Postupně jsem ale přišla na to, jak výběr zúžovat. Nemohla bych dělat práci, kterou nepovažuji za užitečnou. Taky jsem si uvědomila, že když dělám něco "zadarmo", těší mě to vlastně mnohem víc. Zásadně taky z jistoty, že mě k tomu nemotivuje finanční odměna. No výborně, to jsem to dopracovala. Tenhle luxus si můžu možná dovolit teď na mateřské, ale jak to vyřešit nějak systémově?

Mezitím jsem (možná z pudu sebezáchovy, vyrovnat se s tím, co všechno si pravděpodobně nikdy nebudu moct koupit) začala přehodnocovat své potřeby. Dlužno podotknout, že jsem zároveň od malička trpěla syndromem největšího batohu na školním výletě. Přemýšlím, jestli za to nemohl trochu můj taťka, který se vždycky smál lufťákům v šusťákách a vodil nás po horských stezkách pro vyvolené (pravda, občas nám pod nohama začvachtalo...). Každopádně jsem si často v hlavě sestavovala seznam všeho nejnutnějšího a potřebného k přežití. Naučit se žít s málem mi pomohl také můj zatím docela kočovný život. Časté stěhování mě nutilo nehromadit zbytečnosti a věci pravidelně třídit. Vždycky má takový pocit očisty a odlehčení, když se něčeho zbavím. Ale zároveň než něco vyhodím, pořád koumám, jak by se to ještě dalo použít. Takže jsem došla k tomu, že mi vyhovuje mít málo věcí, které jsou ale z kvalitních příjemných materiálů, mají nějaký příběh a nebo k nim mám osobní vztah, více méně v duchu minimalismu a dobrovolné skromnosti.

Zatím si nedovedu představit, že bych žila způsobem, který se bez peněz obejde úplně, i když představa je to lákavá. Cesta možná vede přes jejich nahrazení něčím méně "zkaženým". Vznikají místní měny, virtuální peníze, na jejichž principu fungují například skupiny LETS, u nás se tím zabývá třeba Alternativa zdola. Pro mě osobně je výměnná skupina zdrojem příjemných aktivit i zajímavých kontaktů, ale... Ale není to dotažené do konce. S běžnými penězi to má přece jen hodně společného. Mám pocit, že to člověka pořád drží ve starém přepočítávání, co z toho můžu mít. Beru to jako dobrou alternativu na cestě od anonymního placení za služby k osobnějším vztahům. Ale přece jen není nic lepšího, než mít takové přátelé, se kterými si vzájemně pomáháme bez zářezů na pažbě. Proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že i u nás se podobný projekt nedávno rozjel. Přehodnotit lidské úsilí, zviditelnit a lépe ocenit i nelukrativní, nevýdělečné činnosti by mohl také základní příjem. Další zajímavé články v angličtině jsou například tady.

Myslím, že dnešní tempo přímo volá po zpomalení, možná až zastavení. Ta závratná rychlost je totiž dostupná jen dravým a silným, ale jak pomoct těm slabším, když se kolem nich jen mihneme? Jedním z příkladů může být jeden mladý německý pár, který takřka úplně bez peněz žije už několik let. Je pochopitelně terčem kritiky, ale určitě inspiruje jiné. Můj sen je vytvořit si kolem sebe prostor, ve kterém peníze nebudou určující hodnotou. A potom budu doopravdy bohatá.

Od konce na začátek

Už jsem si myslela, že mám téma porodů pro sebe vyřešené a nemá cenu se v tom pořád hrabat. Nakonec osobně s tím problém nemám, vybrala jsem si, co jsem považovala za nejlepší, a udělala bych to znova. Ale ono se ke mně pořád vrací. Vidím, že ne všichni tu možnost volby mají, a to mi prostě nedá zůstat zticha, jako naposled při čtení článku V. Jonášové Domácí porod není hrdinství. 

Já autorku v podstatě chápu. Sama porod zažila, evidentně nemá problém s důvěrou k doktorům, kterou úspěšné vyřešení komplikací pravděpodobně jen utvrdilo. Má asi pocit, že systém funguje a ráda je jeho součástí. A proč taky ne, může se chlubit nízkou úmrtností, nedávný průzkum tvrdí, že 70 % matek je spokojených, vše je, jak má být. A najednou se odkudsi (ze středověku, z jeskyní, z džungle) vyrojí bláznivé povětrnice, které odmítají spolupracovat, tváří se, že všemu rozumějí lépe a tajuplně předstírají, že dosahují stupně ženství, který ostatním uniká. Aby toho nebylo dost, tak si ještě dovolují nezodpovědně riskovat život druhých (tedy jejich dětí) jen proto, aby se prohlašovaly za hrdinky a na ostatní mohly ukazovat prstem. No vás by to nezvedlo ze židle? A tak se solidárně, jek je v naší zemi dobrým zvykem, píšou petice za záchranu těch nebožátek, která se sama nemohou bít za svá práva.

Kdyby bylo vždycky všechno tak jednoduché. Autorka přesto projeví dobrou vůli, zastánkyně domácích porodů se přece snaží respektovat. Zabrousí na online diskuze, ovšem nějaká ta agresivní tygřice na sebe nenechá dlouho čekat. Splňuje všechny podmínky: nadřazenost, kousavost, fanatičnost. Novinářce to ale nedá, ještě jeden krok obětuje. Diskutérčina kniha však žádný obrat nepřináší, jen potvrzení umocněné uraženým mateřstvím. Řekněte matce, že neměla dost odvahy, že jí něco uniká a pro dítě nechtěla udělat maximum. Že novinářka reaguje článkem, je nabíledni. 

Matka v ní zuří. Já že jsem nechtěla to nejlepší? Že jsem si chtěla něco ulehčit? To si žádá trumf nejvyšší: nejdůležitější je přece zdraví svého dítěte, tady jde filozofie stranou. Já jim dám hrdinky! Stvrzeno autoritou bílého pláště, pro punc nezaujaté odbornosti, dílu se dostane třešinky o hazardérech, bránících lékaři zachránit jim dítě. A můžeme servírovat. Nějaké drobty o špatných podmínkách v nemocnici s lehkým svědomím zapadají pod stůl. Podtrženo sečteno, fakta a zdravý rozum mluví jasně. Že ona se s tím nesnesitelně elitářským zlomkem procenta vůbec zdržuje. 

A máme to. Vám to snad není jasné? Tak ještě jednou. Vezměme to tentokrát od konce. Ona ta cesta druhým směrem často odkrývá nové průhledy. Jste těhotná. Tak výsadní chvíle. Teď nebo nikdy, nic nechcete zanedbat. Hledáte informace, hltáte, co vám příjde pod ruku. A že jich není málo. Názory odborníků, statistiky, osobní zkušenosti, každý si příjde na své. A protože jsme každý jinak založený a máme jiné potřeby a přání, vyjde nám z té záplavy vždycky jiný klíč. Troufám si však tvrdit, že naprostou většinu nás matek přesto spojuje bezmezná láska k tomu tvorečku, který je na nás závislý. Není lehké se rozhodnout, ale nikdo jiný to za nás neudělá a nikdo jiný za nás zodpovědnost nepřevezme. A že hrdinkou je každá, která na svět přivede své dítě, za jakýchkoli podmínek, je přece bez debat. Jak by se mi líbilo na tomto místě skončit nějakou poslední vzletnou větou o nejkrásnější chvíli v životě a otočit list.

Ale nemůžu. Moje cesta za tím nejlepším mě dovedla do temných vod. Potkala jsem a stále potkávám další ženy, které si odnášejí z porodu v nemocnici velice špatné vzpomínky. Naprostá většina těch, které rodily doma, k rozhodnutí dospěla na základě předchozí špatné zkušenosti osobní nebo z okolí. Je do očí bijící, že pes asi nebude zakopaný v obýváku. Stačí porovnat doporučení Světové zdravotnické organizace s běžnou porodniční praxí, tolikrát bolestně potvrzenou osobními příběhy od nás, i z mnoha dalších zemí. Ano, jsou to názory jednotlivců, ale nevytvořili jsme snad zdravotnický systém k tomu, aby sloužil nám lidem? I kdyby jediná matka nebyla u porodu respektovaná, je něco špatně. Každý příběh je jedinečný, neopakovatelný, nenapravitelný. Proto mi vadí, že v článku chybí zmínka o přílišných preventivních zákrocích, císařských řezech, omezování výkonu porodních asistentek nebo naprosto nezdůvodnitelnému oddělování dítěte od matky. Z jejich následků se některé z nás dostávají celé roky. Není fanatismus spíše zkostnatělé lpění na starých zvyklostech a nadřazeném přístupu neochotnému k jakémukoli dialogu? 

 

Troufám si tvrdit, že dokud nerespektujeme rodičky v porodnicích, není jakékoli odsuzovaní domácích porodů na místě. Proč ztrácet čas sporem o to, kdo je utlačován a kdo utlačovatel? Je s podivem, že v mnoha vyspělých zemích je domácí porod naprosto legální a akceptovaný, někde dosahuje čísel zdaleka vyšších (v Nizozemsku, kde žiju, rodí v nemocnici jen ty, které mají zdravotní komplikace, nebo si tak výslovně přejí). A jsme na začátku, když je řečeno a, neodpustím si b, vedle petice za zákaz domácích porodů existuje i jiná za jejich legalizaci a lepší postavení porodních asistentek. S přáním paní Jonášové, aby jí emoce nebránily v cestě za dalšími informacemi a pochopením, svou snahu o pohled na druhou stranu mince (prozatím?) končím. Jen dál nesouhlasme, ale braňme vzájemně svá práva na jiný názor.

Jsou hračkářství pro děti?

Vypravila jsem se do hračkářství pro nějaké dárky. Nejdřív jsem zaváhala, jestli jsem si nespletla dveře, interiér připomínal předsálí kina. Ze všech stran se na mě šklebily slavné postavičky v nadživotní velikosti. Vida, kde to všecko začíná, jdou na to od kolébky. Takřka nemožné najít nějakou anonymní hračku. Na všem musí být obrázek odkazující na nějaký film, seriál, zpěváka... Když obrázek autíčka, tak jen ta filmová. Když kočička, úlisně vtíravá Hello Kitty. Kluci mají věci modré jako Spiderman, pro holčičky je růžová Dora. Nemůžete se splést, na barbínky na sto honů upoutává zmalovaná plakátová princeznička oháknutá stejně příšerně jako panenka, kterou zálibně drží v ruce. Panenku ne, říkám si, něco tvořivějšího. Třeba korálky na navlékání? Po několikerém kroužení kolem holčičích regálů narazím na "all-in-one" sady, ve kterých je přesně odpočítaný počet korálků, správná délka provázku a nechybí samozřejmě návod na ten nejúžasnější náramek či náhrdelník. Všecko je to z aušusového a špatně vylisovaného plastu. Tak to asi taky ne. Co nějaké nádobíčko? Vaření už je asi genderově problematické, mnohem větší výběr je v dětských malovátkách, kabelkách, ozdobách a spol. Kluci mají aspoň ještě nějaké ty stavebnice, ale většinou jsou to taky krabičky s přesně odpočítanými součástkami na postavení auta, letadla či vlaku. A kde je ten merkur? O tom, že každý kousek je zabalený zvlášť a celek ještě zatavený do plastového obalu, ani nemluvím. Vydržela jsem tam asi pět minut. Nemohla jsem se zbavit dojmu formátování a vymývání mozku.

Úplně se mi vybavila pětiletá holčička, kterou jsem před pár lety hlídala ve Francii. V září listovala dětským katalogem a chlubila se mi, které hračky si zaškrtala na "ježíškovský" seznam. Celková hodnota neměla daleko k české minimální mzdě. Jaká náhoda, že většina z nich se producírovala v reklamách mezi jejími oblíbenými příběhy na dětském kanálu, které každé odpoledne vyžadovala v televizi. Ty dětské stanice, to je taky zážitek. Nedávno jsem tam u kamarádů zahlídla reklamu na žokejský klub. Dlouhovlasá princezna v slušivé přilbě se tulí k huňaté hřívě svého milovaného koníka. A ty medové hlásky, které tak vemlouvavě ševelí. Brr. Pak mi došlo, co mi na tom všem vlastně vadí. Objevila jsem kanadský dokument o reklamě pro děti (plná anglická verze zde). V podstatě asi každý normální rodič většinu těch věcí tuší, ale takhle dohromady z toho jde opravdu mráz po zádech. 

A vzpomněla jsem si na dceru kamarádů, jak chce nosit jen růžovou a chlubí se mi baťůžkem Hello Kitty. Její brácha zase miluje Spidermana, má ho na tričku i povlečení. Když jsem na to nenápadně zabrousila před jejími rodiči, táta opáčil, no jo, jak začne škola (ve Francii jsou takřka všechny děti ve školce od 4 let), tak to neudržíš. Když neznají ty seriály a postavičky, tak se nechytají a ostatní děti je neberou. Aha. A had se vesele kouše do ocasu. Jak z toho ven?

Nedávno mi jiný kamarád, který cestoval několik měsíců po tichomořských ostrovech, nadšeně vyprávěl o dětech v Nové Kaledonii. Celý den jsou venku, nikdo se o ně "nestará", starší dohlížejí na mladší, potápí se, hrajou si, mají rozzářený pohled. Stěhovat se na Kaledonii pochopitelně všichni nemůžeme, ale proč si takový ostrůvek nezkusit vytvořit kolem sebe? Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem chodila do lesa. Jedny z mých nejoblíbenějších postav byly Heidi z Alp a loupežnická dcerka Ronja. Záviděla jsem své babičce, která vyrůstala v podhůří Beskyd. Místo abych ji litovala, že jako sirotek vyrůstala se svou stařenkou v jedné komůrce, přála jsem si jako ona běhat po kopcích, chytat mloky a vyrábět pudr z jívového pylu. Jako malá jsem taky hodně jezdila s rodiči ven. Stavěli jsme tůňky, mlsali borůvky, vyráběli domečky v kořenech stromů.

Možná díky tomu, i když jsme hraček měli fůru, jsem na nich nějak zvlášť nelpěla a taky jsme ještě utekli téhle dotěrné době, která všecko označkuje a zařadí. Když jsme byli nemocní, často jsme spíš poslouchali pohádky a u toho lepili do sešitu obrázky vystříhané z obalů. Na navlékání korálků byl nejlepší veliký oprýskaný hrnec, ve kterém byly všechny smíchané dohromady. Hrozně mě bavilo vymýšlet, improvizovat. Moje hraní doma dodnes komentují tak, že mé panenky "přehodily kápi přes hlavu a prchaly tmou", k velké nelibosti mladší sestry, která většinu obleček vyráběla a trpěla jejich nesprávným použitím ve stylu sukně přes hlavu. Ale její dokonalé domečky, ve kterých nechyběly detaily jako toaletní papír, byly taky vlastnoručně vyrobené. Že neměly tekoucí vodu jí ani v nejmenším nezabránilo hrát si s nimi dlouhé hodiny. Vzpomínám si, jak bráška zase vylepšoval plastovou motorku, když k ní izolepou přilepil starou baterku a ulomený blinkr. To mi na těch hračkách v obchodě chybí. Je to medvědí služba, děti přece nechtějí, aby bylo všecko dokonalé a na míru. Ale když odmalička jiné věci nevidí, tak si to nakonec taky myslí. Nechci znít příliš nostalgicky, ale když srovnám naše úkryty z gaučových matrací s dnešními vyšperkovanými zámečky "na klíč", něco mi prostě nesedí.

Jsme teprve na začátku a stejně už můj syn umí odblokovat telefon a vypnout počítač. Nechci mu zakazovat všechnu tu techniku, stejně se jí nevyhne a jen by ho přitahovala o to víc. Ale chci se aktivně snažit mu ukázat co nejvíce jiné zábavy, her, materiálů, trávení času. Nesnažit se dělat věci za něj a všecko mu servírovat předžvýkané. Ale dá to fušku, najít jiné pohádky, jiné hračky, jiné nápady, když nejdostupnější zdroje vám nic neusnadňují, spíš hážou klacky pod nohy. Sama jsem zatím koupila pár hraček, všechny dřevěné a skládací. Naštěstí jsem objevila jeden kouzelný obchůdek v zapadlé uličce Haagu, prodává v něm starý pan prodavač, který píše ručně cenovky i účtenky. Dokonce jsem v něm objevila českou kačenku na provázku. A všechny ty stavebnice, kostky, nádobíčko, korálky... Taky jsme objevili kousek od domu zvířecí farmu, kde syn neohroženě tahá kozu za vousy a háže slupky králíčkům. Chystám semínka na letošní sezónu, aby si mohl sám v létě chodit na hrášek a rajčátka. Ještě mi zbývá na seznamu kus lesa, potok, dobré pohádky, písničky, ručně vyrobené hračky...

Zase se mi vrací, uvidíš, až bude ve škole. Začínám tušit, že můj běh proti proudu se pak dostane na další křižovatku. Ale těší mě, že potkávám další, kteří se obrací zpátky. Nadchl mě nápad lesních školek a dalších nápadů, jak se bavit venku a volně. Na naší "babské" skupině jedna maminka řekla, že nezáleží, s čím si děti hrají, ale jak. Že nestačí je odložit s tak zajímavou hračkou, abychom si s nimi nemuseli hrát sami. Upřímně, já ani nevím, jestli tomu říkát hraní, vždyť ty děti neustále něco zkoumají, objevují, musí to dát pořádnou fušku a je inspirující je pozorovat. Takže já se chci hledat jiné cesty a v duchu Buckinstera Fulleho se snažit vytvořit jiný svět, který ta hračkářství utlumují tvořivost prostě udělá zbytečnými.

Chytněme se za NOS

Přicházelo to pomalu a nenápadně, vlastně kolem toho všeho kroužím odmalička. Za nynější tempo budiž chvála mateřské dovolené, člověk sice nemůže urvat víc než deset minut v kuse, ale mozek má opravdu dovolenou a dovoleno pracovat na plné obrátky a utřiďovat rozlétané myšlenky. Navíc je rázem o konkrétní důvod na víc se zajímat, do jakého světa bude vyrůstat moje mláďátko.

Vždycky znova žasnu, jak je to jednoduché. Ťuknu do jedné kostky a domino se rozletí všemi směry. Tolik alarmujících informací, o lidské netečnosti, sobeckosti, hamižnosti, pýše. Chtěla jsem se o tu tíži a bezradnost nějak podělit, ale při zavádění řeči na "vážná" témata často cítím, jak jsou nepříjemná a nevítaná. Chvilku jim obětujeme, jako úlitbu svědomí, pár plusových bodů se vždycky může hodit. Ale hlavně nejít dál, než je na oko nutné. Zařídit alibi a stačí. Pryč, pryč, kšá. Honem nějaký vtip, novou kabelku, nový seriál, fotky z dovolené. Nechceme to mít na očích. A tak se na palubě stále tančí, hlavně si užívat a neomezovat se. A bohužel žijeme ve společnosti, kde si to můžeme dovolit. Jeden druhému navzájem držíme klapky na očích, abychom se nemuseli dívat na to, co není příjemné. Hrajeme hru na schovávanou, a protože jsme všichni namočení, držíme se navzájem v hrsti.

Myslím, že odtud pramení i ta dětinská zloba, když někdo chce z kola ven. Jak si to dovoluje? To určitě, nechce se namočit, aby na nás pak mohl ukazovat prstem. Ne, ne, ne, honem na něj hoďte taky trochu bláta. Příklad z prezidentských voleb, těch reakcí, útočných, vydíravých, urážlivých na postoj Táni Fischerové nejít ke druhému kolu. "To je politička, to chtěla vést zemi, jak si to dovoluje, taková nedospělost, morální nadřazenost, uražená pýcha, černobílé vidění, ještěže neuspěla, to chcete zpátky komunisty, je to výsměch demokratickým svobodám, rozhodnout se musí, a podobné mrskání se bičem občanské zodpovědnosti. A druhé kolo jenom vesele zasívalo semínka sváru. (Osobně si myslím, že to od ní bylo naopak zodpovědné. Jak sama řekla, lidé čekají, že je povede za ručičku. Dokud nevezmeme každý na sebe odpovědnost za svá rozhodnutí a chování, nikam se nepohneme.)

Já tu hru už prostě nemůžu dál hrát a předstírat, že se nic neděje. Není to ani póza, ani snaha se odlišovat. Nakoukla jsem do třinácté komnaty a není cesty zpátky. Ale co teď? Jak jsem někde četla, na pesimismus už není čas. Navíc připustit, že člověk sám nic nezmůže, znamená složit ruce do klína a přihlížet. Ale to potom všecko ztrácí smysl. Takže nevidím jinou možnost, než se pustit do práce. Hledat dál, objevovat nové možnosti, nové formy, nové cesty.

Až do nedávna jsem si připadala na svém putování osamělá. Jako bych se každým krokem vzdalovala svému okolí, ztrácela styčné body a nořila se do neporozumění a nesouznění. Pořád mi to vrtalo hlavou, copak jsem tak divná? Proč jsou pojmy jako ekologie, soudržnost, výběrová náročnost nebo vědomá skromnost prakticky sprostá slova a okrajová témata? 

A pak přišly ty prezidentské volby. Nechala jsem se vtáhnout do víru, hltala debaty, články a diskuze.  Nejvíc mne oslovila Táňa Fischerová, na nic si nehraje, nehledá vlastní slávu, nepodbízí se, ani nementoruje. Prezentuje své názory věcně, stručně, jasně a důstojně. A nabízí zásadní obrat. Pořád mi vrtá hlavou, proč umělecká obec nevyužila svého vlivu k podpoře kandidátky z "vlastních" řad. Ale oni ze sebe raději udělali blázny a zaslepeně se vydali za krysařovou píšťalou. Ani česká média nezůstala pozadu. Místo aby přinášela ověřené informace, na základě kterých si pak každý udělá vlastní názor, nám spolu s předvolebními průzkumy autoritativně servírují, co si máme myslet a dělat. Tak moc nám všechno ulehčují, že lenivíme. Dneska jsou informace na dosah kliku a stejně je to málo. Raději kalkulujeme o vězňově dilematu menšího zla, jako bychom nebyli svobodní lidé. 

Přesto jsem měla pocit, že se opravdu něco děje, mění, že lidé nejsou ovce a chtějí se zapojit. Tolik nadšení, kritických názorů, přesných postřehů, výstižných analýz. Ale asi jsme jen všichni kamarádi mezi sebou, čtenáři vlastních článků a nevidíme, že je nás žalostně málo. A tak převážily draze zaplacené a přesto tak laciné argumenty. TF si vysloužila přívlastky jako moc hodná, naivní a křehká. I kdyby to byla pravda, šlo by o bezostyšné přiznání, že dobré vlastnosti jsou pro politiku omezením. Osobně si myslím, že paní Táňa je naopak pro většinovou veřejnost moc přísná a moc spravedlivá. A proto ti skutečně "hodní" ve smyslu benevolentní a zavírající oči, kteří nebudou kritizovat, nazývat pravým jménem a vyžadovat změnu, se  ji takhle pokusili "zneškodnit", aby neohrozila jejich postavení.   

Ale myslím, že se to dlouhodobě nepodaří. Protože lidé se propojují, a když konečně opadlo volební šílení, můžeme pokračovat v díle. Mám radost, že mi kampaň rozsvítila na cestu a najednou vidím všechny ty, kteří zvolili podobný směr. Vytváří se líheň nápadů, společnost kvasí a sdílí informace. Tvoříme. S nadšením sleduji práci týmu Táni Fischerové. Proběhl první z nosných a přínosných večerů, který se věnuje Nové Organizaci Společnosti. Až se mi nechce věřit, že bychom opravdu mohli být aktéry velké změny k lepšímu. Ale pohled na všechny ty "obyčejné" lidi, kteří si na nic nehrají, vzájemně si naslouchají a chtějí se aktivně zapojit, mě naplňuje optimismem. Opravdu cítím, jak se věci tvoří společně, zespodu a od základů. Dá to velkou práci, ale vždycky si vzpomenu na naše vlaštovky, jak po kousíčkách lepí hnízdo. Právě proto, že postupují pomalu a trpělivě, je pevné a nespadne. 

Zároveň tuším, že bude počáteční volební vlna zájmu opadávat, náš taťka tomu vždycky říkal zpívat týden po táboře Dajánu. Plni dojmů si píšeme upřímné vzkazy na batikovaná trička, vyměňujeme adresy, ale jakmila nás zpátky spolkne okolní svět, po pár dnech vzpomínky setřeseme do šuplíku k barevným snům a oblíbeným filmům. Zdravé jádro nepoleví, ale prvních vlaštovek je pár a dojít k sluchu dalších je mravenčí práce. Pořád ve mně hlodá, jak najít tu správnou míru mezi tím, kdy se budeme v uzavřeném okruhu vzájemně poplácávat po rameni a lámáním si zubů při veřejné "osvětě". Mezi vševědoucím pousmáním se nad těmi ještě "neprobuzenými", kterým připadáme naivní a mimo, když vyvoláváme duchy družstevnictví a rozlamujeme mezi sebou posvátný chléb, a hledáním způsobů jak se otevřít širší veřejnosti. Ne přesvědčovat a manipulovat, jen vydobýt prostor pozornosti a sdílet to, k čemu jsme došli.

Cítím, jak jen o tom mluvit je těžké. Neustále přepisuju, přeformulovávám myšlenky, nakousnu, poodstoupím a zase přeplétám. Pořád to nějak načichá dramatičností, patetičností, okázalou opravdovostí. Slepě tápu po lehkých slovech, důvtipu a peru se s bezmocnou zlostí, když zase padám zpátky. Ukázat do černého, rozesmát, vyprovokovat akci, chytnout se za nos. Já se chytám, držím se zuby nehty a škrábu se na ten nosný vor. Chci se učit od ostatních a s ostatními. Díky všem, vítejme na palubě.

Na dosah

Kolik už bylo napsáno příběhů o hledání podstatných věcí, které obešlo svět, než skončilo před prahem vlastního domu. (Jeho úsměvná verze s názvem Krtek a medicína je momentálně nejoblíbenějším příběhem našeho synka, takže poučení z něj si denně připomínám.) A kolik jich ještě bude třeba vyprávět, než dojdou k uším každého z nás?

Přitom pro mnoho přemýšlivých lidí není tajemstvím, že i vzdálené problémy mohou mít místní řešení. Dorůstáme velikosti, která se vymyká z kloubů. Opojeni, oslepeni se ženeme vpřed, ani vlastně nevíme kam. Předmražený dopečený chléb stejně jako operátor na zákaznické lince jsou dostupní 24 hodin denně, ale platíme za to anonymitou, standardizací a studenou neúčastností. Technika nám umožňuje vše zrychlit a propojit, ale nakonec víme více o virtuálních přátelích než o svých sousedech. Ale kdo vám pak zalije během dovolené kytky? Je sice pravda, že dnes najdete i placené psí školky, ale je to cesta správným směrem? Kdo by se chtěl vydat jinudy, má možnost se zapojit do místní skupiny. Sdružuje ty, kteří chtějí vzájemné vztahy vrátit do "lidských" rozměrů. Členové si mezi sebou vyměňují služby a věci a prakticky se obejdou bez peněz a zprostředkovatelů. Dalo by se namítnout, že je to jen návrat na startovní čáru, že i náš peněžní systém začínal něčím podobným, než byl zdokonalen a rozvinut. Samozřejmě. Ale proč by inspirace minulostí musela nutně být zpátečnická? A je vůbec třeba vidět věci pořád jen lineárně? Myslím, že by bylo na čase vzdát tu dětskou hru na pány tvorstva. V přírodě je naprostá většina dějů cyklická. Tak co taková spirála? Řekněme, že se vracíme k místní výměně, ale v jiném kontextu. A tak není důvodu, aby takový obrat nebyl obohacením a otevřením nových možností.

Tento koncept definován jako LETS (Local exchange trade systems), v češtině "obchodní systémy místní měny, nebo "systémy místního výměnného obchodu" (zdroj zde), funguje už přes 30 let. Na počátku myšlenky stojí Michael Linton, který začátkem 80. let minulého století založil v Britské Kolumbii v Kanadě první LETS skupinu. Od té doby vznikly podobné skupiny po celém světě. Nejvíce jich je ve Francii, Německu a Velké Británii, kde se jednotlivé skupiny dále propojují mezi sebou a vytvářejí další možnosti výměn a spolupráce. V českém prostředí jich zatím funguje velice málo, například budějovická skupina Letokruh nebo brněnská Rozleťse. Během psaní ke mně po síti došel odkaz na další stránku. Doufám, že jich bude jen přibývat. (Zájemcům můžu doporučit užitečné odkazy s konkrétními informacemi, jak vytvořit LETSkupinu, dále také ve francouzštině a v angličtině).

Tvůrčí prostor pro každého je neomezený, je takřka nemožné, aby někdo neměl co nabídnout. Právě ta nápaditost a rozmanitost se mi na celém nápadu nejvíc líbí. Služby, za které by se vám nechtělo platit, které byste si naopak netroufli je nabízet za peníze, nebo o které nechcete pravidelně prosit kamarády, vám umožní zapojit se do společenství, být užitečný, navázat kontakty a ještě oplátkou něco získat. A tak někdo nabídne k dispozici auto, někdo masáž, pomoc s administrativou, úklid, natření oken, hlídání dětí, práci na zahradě, přešití kalhot, nebo hodiny angličtiny. Jiný zase nepotřebný nábytek, knihy, nádobí, vypěstovanou zeleninu.

Pro lepší představu bych se ráda podělila o osobní zkušenost s jednou takovou skupinou tady v Holandsku. Přihlásila jsem se do místní skupiny v Haagu, která funguje už 17 let a v současné době má kolem 130 členů. Její chod zajišťuje administrátor, sekretářka a pokladník. Dvakrát za měsíc také připravují oběžník s informacemi o konkrétních setkáních, nových členech a jiných aktualitách. Členové mají přístup do internetového systému, kde má každý svůj profil a osobní účet. Členský poplatek je 4,5 euro ročně a 3 body měsíčně, které se strhávají z bodového účtu. Název bodů si každá skupina vymyslí, v téhle se vyměňují talenty. Skupina se schází několikrát do měsíce, jednou v prostorech kaple, kterou má k dispozici, dvakrát také probíhají tzv. "výměnné večery" u někoho doma (poskytnutí domovského zázemí je odměněno 20 talenty, pro srovnání, základní hodinová sazba je 15 talentů). Většina služeb je tak domluvena osobně. "Inzerát" lze také uveřejnit na internetové stránce.  Každý se může zapojit podle svých možností, tempa a přání.  A bonus pro "přistěhovalce", jako jsem já, je seznámení se zajímavými lidmi v novém místě. Také díky tomu se tu cítím míň cizí a ztracená. Ale dovedu si představit, že stejný pocit můžou mít klidně i místní. Je to vlastně taková velká zábavná hra (jeden člen si prý před pár lety z našetřených bodů zařídil celou svatbu). No a já jsem právě dopletla šálu a jdu se podívat, co s utrženými body. Nejspíš půjdou na kurzy o pěstování a jedlé zahrádce. Navíc část vypěstované zeleniny můžu zase směnit dál. Tak co, kdo se nechá strhnout do víru?

Osamělá vlčice

Vezmu to od začátku, od putování nejhlubšího, a pro mě zároveň stále aktuálního, od putování ke zrození. Dostala jsem se k němu klasicky, osobní zkušeností, o kterou jsem se už jednou podělila. Přesto chci na předchozí vyprávění navázat a znovu rozčeřit stojaté vody. Jsem asi od přírody bojovnice. Chci všechno vědět, všechno zvládnout a všechno udělat co nejlépe. Na své těhotenství vzpomínám jako na jedno z nejkrásnějších období, plné očekávání, svátečnosti, ale také odhodlání a umíněnosti. Tehdy snad nejhmatatelněji jsem cítila, že při odhazování navrstvených nánosů se stále více vzdaluji většinovému proudu a ustálené praxi.   

Na mé cestě k přirozenému porodu mě především oslovili a doprovázeli autoři jako Michel Odent (Znovuzrozený porod), Henci Goer (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k normálním porodu), Ingeborg Stadelmann (Zdravé těhotenství, přirozený porod), Ina May Gaskin (Zázrak porodu) a Ivana Königsmarková (Hovory s porodní bábou). Jejich knihy naprosto odrážely mé rozpložení, kdy jsem vnímala své těhotenství jako přirozenou, radostnou a výsadní událost. Dodaly mi sebedůvěru a utvrdily mě v tom, že jsem schopna sama porodit své dítě. Věděla jsem přesně, co chci a čemu se naopak chci vyhnout, a nemocniční prostředí mě naplňovalo nedůvěřivostí a bojovností. Připadala jsem si jako matka vlčice, která by s vyceněnými zuby musela bránit své mláďátko před vetřelci. Bylo pro mě důležité, aby bylo v prvních okamžicích svého života obklopeno jen blízkými lidmi. Cítila jsem, že s kompromisy, ke kterým by případně došlo, bych se moc špatně vyrovnávala. Zpětně vím, že bych na svém rozhodnutí nic neměnila. Dokonce mě kacířsky napadá, že nebýt výchozí nedůvěry v porodnici, možná bych k myšlence na porod doma ani nedošla, a to by mě vlastně mrzelo.  

Proč to všecko píšu. Vím, že každá žena má jiná přání a potřeby. Vím také, že mohou nastat komplikace, které je nutné vyřešit v nemocnici. Vážím si práce lékařů a jsem ráda, že v naší společnosti máme vyspělé zdravotnictví. Zároveň ale s obavami sleduji diskuze kolem porodů plné předsudků, urážek, zavádějících informací, bezohlednosti a neochoty něco změnit. 

V České republice je v současné době situace dost zoufalá. Centrum aktivního porodu v Praze, jediné zařízení na principu porodního domu, který kombinuje domácí prostředí a vedení porodními asistentkami s možností rychlého lékařského zásahu, bylo zrušeno před více než deseti lety. Mezitím byla jeho zakladatelka a předsedkyně Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková odsouzena kvůli úmrtí dítěte narozeného doma za její asistence a porody doma se dostaly na hranici ilegality. Nechci nijak snižovat vážnost situace. Úmrtí dítěte je vždycky tragické, ale dochází k němu bohužel i v porodnicích. Mediální a čtenářský ohlas stejně jako volání po zodpovědnosti jsou ovšem nesrovnatelné.

Vadí mi především přístup k celému problému. Už jen kvůli tomu, že většina žen dojde k porodu doma vylučovací metodou. Sama jsem ke všemu přistupovala docela metodicky. O to víc mi připadá nespravedlivé a zavádějící povrchní odsuzování a označování za nezodpovědnou, rádoby zajímavou a zpátečnickou hazardérku, jak se často ozývá na adresu mě podobných. 

Jsem přesvědčena, že je především nutné zlepšit podmínky v porodnicích, přehodnotit rutinní zásahy do porodu, oddělování dítěte od matky. Stačí srovnat běžnou praxi s doporučením Světové zdravotnické organizace. Za všechny špatné zážitky bych uvedla jeden, ze kterého je mi do pláče zlostí a bezmocí, a to se dotýká “pouze” poporodní péče. Říkám si, a co ty ostatní matky, které nenapadne vymoct si své dítě pomocí právničky, nebo o žádné nevědí? A proč by to vůbec mělo být nutné? I když se tak neděje všude, každá matka má právo na důstojné zacházení a respekt. Nad neochotou se zamyslet, naslouchat a otevřít se změně zůstává rozum stát. Přitom jsou země, kde je situace daleko příznivější. Ve Francii je sice porod v porodnici pořád dost medikalizovaná záležitost, ale existuje legální možnost vybrat si porodní bábu (doslovný překlad francouzského označení sage-femme by byl moudrá žena, jak úctyhodné), která vás doprovází po celé těhotenství, během porodu doma a zajišťuje také poporodní péči. Podobně ve Velké Británii, Německu nebo Rakousku. V Nizozemsku dokonce rodí v porodnici jen ženy s komplikacemi a ty, které si to výslovně přejí (ty druhé péči hradí samy, nebo ze soukromého pojištění). A že i tam to může probíhat úplně jinak, dokládá například jeden příběh z Belgie. 

Nebudu se rozčilovat nad tím, jak je možné, že u nás je situace taková, i když mě to stojí velké přemáhání. Snažím se to brát jako východisko a nesedět s rukama v klíně. Každý má možnost něco změnit. Je mi líto, že spousta maminek ani netuší, že by něco mohlo být jinak. Že děti nerodí porodníci, ale ony samy. Že nejlepší pro novorozeně je maminčina blízkost, kterou nic nenahradí. Naštěstí existují iniciativy, které zprostředkovávají informace a rozšiřují české obzory, například Hnutí za aktivní mateřství nebo Přirozený porod. Na podporu paní Königsmarkové vznikla stránka Příběhy pro Ivanu, inspirovaná případem maďarské porodní asistentky Agnes Gereb v podobné situaci. Přidat se může každý, kdo chce svým příběhem přiložit ruku k dílu. Kdo by chtěl  úsilí o lepší postavení porodních asistentek a právo žen na volbu podpořit ještě jinak, může podepsat petici. Iniciativy vznikají i v jiných zemích, po celém světě.

Je to zkrátka na nás. Musíme být nároční, neslevit a důvěřovat vlastní intuici. Najít odvahu bránit své potřeby, pocity a právo volby. A přát si, aby naše dcery vůbec nechápaly, že to někdy mohlo být jinak.